Český concept store Freshlabels Jana Boušky a Jakuba Veselského se rozhodl svou nabídku s unikátním kurátorským přístupem poprvé představit v kamenné prodejně v zahraničí a vybral si pro to rovnou centrum Berlína. V minimalisticky zařízeném obchodě zde nenabídne celý svůj sortiment, ale místo toho se snaží zaujmout specifickým výběrem batohů, tašek, cestovních zavazadel a dalších podobných doplňků.

Jakub Veselský ke zvolenému místu prodejny říká: „Německo je výzva. Máme rádi neprošlapané cesty a věříme, že náš koncept je natolik unikátní, aby uspěl i na západ od našich hranic. Není to určitě jednoduchý trh, ale zároveň v něm vidíme spoustu výhod a obrovský potenciál.“ Freshlabels Backpack Store se nachází ve čtvrti Mitte, která je přímo v centru německé metropole a je tedy hojně navštěvována nejen domácími, ale také turisty.

Podle některých cestovatelských webů se mnoho turistů při návštěvě Berlína může i pro několikadenní pobyt omezit právě pouze na Mitte, protože je zde mnoho k vidění, například slavná Braniborská brána, Ostrov muzeí nebo náměstí Alexanderplatz. Při procházení ulicemi této městské části tedy na Freshlabels nebude těžké narazit.

Freshlabels v roce 2006 vznikli jako e-shop se zajímavým konceptem kurátorského výběru nabídky. V ní se objevují světoznámé i lokální značky, z jejich portfolia jsou ale vybírány jen určité produkty, které zapadají do stylu Freshlabels, splňují jejich nároky na kvalitu a důležitá je i udržitelnost. Od roku 2006 firma otevřela několik kamenných obchodů v Teplicích a v Praze, v roce 2018 začala produkty z e-shopu rozesílat po celé Evropské unii a v blízké době chystá také spuštění plně lokalizované německé verze e-shopu.

Velký český exit. Světový lídr v digitalizaci zákaznické péče NICE kupuje startup Brand Embassy

Na české startupové scéně se zrodil další velký úspěch. Vít Horký a Damián Brhel prodali veškeré své podíly...

Interiér německého kamenného obchodu navrhla architektka Lenka Míková, která se zaměřila na světlý prostor s odkrytými konstrukčními prvky. Ty tvoří přirozenou součást systému polic a věšáků, jež umožňuje prezentaci více než 250 batohů a obchod přitom zachovává vzdušnost. Mezi jeho další zajímavé prvky patří počítač s e-shopem a kabinka s obrazovkou pro prohlédnutí batohu na zádech ze všech úhlů.

Německá pobočka Freshlabels zatím přitahuje hlavně české zákazníky, kteří s ní už jsou obeznámeni, ale firma očekává růst své atraktivity mezi zahraničními zákazníky díky dostupnosti, plánované lokalizaci e-shopu do němčiny a zmíněnému konceptu, který se podle zakladatelů Freshlabels v celém Berlíně nenachází. Nabídka kamenného obchodu se bude pravidelně obměňovat tak, aby představila širokou škálu produktů různých značek, kam kromě českých Alexmonhart a Braasi Industry patří i berlínský Ucon Acrbatics, pinqpong a Aevor.

Pro Freshlabels se jedná o důležitý krok, který je zároveň přirozenou součástí dlouhodobého růstu kurátorské značky. „Předpokládáme, že se letos tržby přiblíží 170 milionům. Meziroční růst zaznamenáváme ve výši 50 procent,“ dodává Jakub Veselský.

Foto: Freshlabels/Alexandra Timpau

Nejprve jste si mohli od Davida Miklase koupit 3D tiskárnu, pak se s ním proletět v leteckém simulátoru a již brzy zřejmě budete moci brázdit řeky v jeho luxusním elektrickém člunu. Přestože dvaatřicetiletého podnikatele nejvíce proslavilo, když před více než dvěma lety prodal svou firmu be3D brněnskému Y Softu, k vodě ho to prý táhlo odmalička.

Přestože tak může na první pohled cesta od 3D tiskáren až k letadlům a lodím vypadat bláznivě, pro Davida Miklase to je logický příběh. Jelikož se prodejem své úspěšné firmy be3D na výrobu 3D tiskárně slušně zaopatřil (Y Soft odkupoval podíly celkově za několik desítek milionů korun), mohl se dále věnovat projektům, kterého ho vždy lákaly.

Vedle toho, že se rozhodl předávat své nabyté zkušenosti začínajícím startupistům, otevřel v loňském roce s kolegy z firmy inAero v samotném centru Prahy unikátní simulátor českého letounu L-410. V něm mohl promítnout jednu ze svých zálib, když se rád sám jako pilot prohání oblaky, a nyní přichází na řadu další nový projekt, který Miklase přesouvá z pomyslného vzdušného prostoru do vody.

„Věnovat se lodím a letadlům byl vždycky můj sen. Vše spojené s vodou mám v krvi už odmalička. Táta, který je námořním kapitánem na velkých nákladních lodích, mě už jako malého bral na zaoceánské plavby. Po prodeji podílu v be3D jsem hledal, čemu se dále věnovat, a kromě leteckého simulátoru, který jsme v té době s kolegy už budovali, jsem toužil ještě po něčem vlastním,“ popisuje Miklas pro CzechCrunch anabázi, která předcházela novému projektu.

Elektrická loď plná luxusu

Když se jednoho slunného letního dne před dvěma lety nudil na dovolené, objevil na internetu starou loď na prodej, která ho okamžitě zaujala. Možná by ji i hned koupil, ale nakonec se na ni jel nejprve podívat a v tu chvíli k tomu došlo. Když ji její majitel nakopl, vyprsklo z motoru do vody velké množství oleje, což Miklase zaskočilo a zároveň rozlítilo.

„Přestože se mě majitel snažil přesvědčit, že je to v pořádku, naštvalo mě to. Okamžitě jsem si zjišťoval více informací o ekologii lodního provozu a zároveň jsem narazil na vznikající restrikce pro lodě se spalovacím motorem na atraktivních vodních plochách. Tím vznikla myšlenka na elektrickou loď,“ vzpomíná Miklas, který tak podobně jako mnoho dalších firem a startupů po celém světě naskočil na trend elektrifikace všemožných dopravních prostředků.

Již pod značkou KeelCraft začal pomalu stavět první elektrickou loď, která má od začátku jeden hlavní cíl  uspokojit movitou klientelu, která si potrpí na luxusu. Plavidlo je stále ještě ve vývoji, ale už v létě se chystá Miklas zahájit první testování na rakouských jezerech. Na dokončení první elektrolodě navíc nyní získal důležitého partnera.

Bývalý námořní důstojník Jaroslav Hornof do projektu KeelCraft přináší jak cenné zkušenosti z námořní přepravy, tak také několik milionů korun, které pomohou se stavbou první elektrické lodě. „Když mi David představil nápad vyvinout rychlou elektrickou loď, která může plout i po vodách, do nichž lodě s tradičním spalovacím motorem kvůli ekologickým dopadům nesmějí, okamžitě si mne svou vizí získal,“ říká ke své investici Hornof, který se připojuje jako strategický obchodní partner.

Petr Kováčik: Jak jsme (ne)spouštěli Blabu aneb dá se rozjet startup za 120 dní?

Na konci roku odešel po osmi letech ze Skrz.cz a začátkem roku už byl zase naplno ponořený do práce. Petr Kováčik...

Rychlá elektrická loď znamená, že by měla jet rychlostí minimálně 50 kilometrů v hodině, přičemž výdrž na jedno nabití vestavěných lithiových baterií by měla být kolem tří hodin. Prozatím jde však o výpočty, které potvrdí až zmíněné reálné testy, jež by měly brzy začít. David Miklas chce totiž ideálně se svou luxusní lodí stihnout ještě nadcházející hlavní prodejní sezonu, která probíhá od podzimu do jara.

Unikátní kusy z ušlechtilého dřeva

„Jedná se o velmi unikátní kusy z ušlechtilého dřeva a jejich počet bude omezený. Maximální roční výrobní kapacita bude omezena na deset kusů,“ potvrzuje Miklas, že jeho stroj s mahagonovým trupem, který pro něj zatím vyrábějí na východním Slovensku, nebude jen tak pro každého. Podobné dřevěné elektrické lodě se prodávají zhruba za 300 tisíc eur (7,7 milionu korun) a víc, nicméně Miklas chce vzhledem k tomu, že se svou značkou teprve začíná, odstartovat s o něco nižší cenovkou.

Vše je navíc teprve na začátku. Do budoucna by se mělo vybudovat kompletní zázemí KeelCraftu v České republice, kde by probíhala většina výroby, a Miklas již má v hlavě i další možné modely. „S Jaroslavem nás zajímají i větší lodě s kajutou pro dovolenkové přespání. Mně se v hlavě utváří myšlenka na autonomní řízení, taková loď by vás mohla odvézt na zvolené místo, zatímco byste spali,“ odhaluje Miklas.

Prozatím však KeelCraft soustředí veškerou energii na sportovní modely lodí do osmimetrové délky, čemuž bude odpovídat i první, právě stavěná loď. A jestli při ní podobně jako v leteckém simulátoru zavzpomínal i na svůj původní byznys s 3D tiskem? „Zatím jsme pracovali převážně se dřevem, ale 3D tisk rád používám pro ověřování různých konceptů a prototypů, a počítám, že při stavbě kokpitu na něj jistě přijde řada,“ dodává s úsměvem.

Jednatřicetiletý český investor a podnikatel Michal Mička nepolevuje v budování svého módního byznysu. Po odchodu ze skupiny DRFG začal investovat nejprve do technologických startupů a pak ho zaujala i móda. Už loni, kdy mu patřily české značky Pietro Filipi a Kara, hlásil, že má pod sebou největší módní skupinu v Česku a na Slovensku, a nyní dál roste.

Právě v České republice a na Slovensku bude nově Michal Mička prodávat nejúspěšnější značku dámského spodního prádla ve Francii. Jeho společnost C2H Retail Holding podepsala pětiletou afiliační smlouvu se značkou Etam, aby mohla její zboží prodávat, a Mička chce začít výrazněji vystrkovat růžky v celém regionu střední a východní Evropy.

Pod hlavičkou C2H dnes provozuje přes 70 kamenných prodejen Pietro Filipi a Kara a do konce roku k nim má přibýt 10 prodejen právě s dámským spodním prádlem Etam. Několik z nich se objeví i na Slovensku a Michal Mička je připraven do rozvoje svého módního byznysu vložit další desítky milionů korun, jak na expanzi, tak na marketing.

„Chceme být Etamu partnerem nejen v Česku a na Slovensku, ale také v regionu střední a východní Evropy, kde je velký potenciál pro expanzi. A díky Pietro Filipi, Kara a dalším značkám, se kterými chceme spolupracovat, bude naše vyjednávací pozice silná,“ je přesvědčen Michal Mička, majitel skupiny C2H, který může operovat také s penězi, které vydělal investicí do přepravního startupu Liftago.

Tradiční francouzská značka představuje v portfoliu C2H Retail Holdingu několik novinek. Jednak jde o první zahraniční značku a také první, kterou Michal Mička přímo nevlastní. Přesto však na spolupráci s Etamem vsadil, protože zvýší atraktivitu celého byznysu, a zákazníkům chce nabídnout stejně kvalitní servis, jaký dostávají třeba v domovské Paříži.

Bezrealitky vstoupily na Slovensko. Do tří let chtějí mít pětinu realitního trhu jako v Česku a šetřit miliony eur na provizích

Pětina prodejů nemovitostí v Česku proběhne přes tuzemský portál Bezrealitky, kde lidé ke zprostředkování ani...

Kompletně celý Etam tak dostává v rámci C2H na starost Štěpán Pára, který dříve pracoval pro značky jako Lacoste nebo právě Etam, a to právě v Paříži, takže ji dobře zná. „Paříž je hlavní město módy. Chtěli bychom do Česka přinést trendy, které tam Etam udává a nabídnout zákazníkům široký a cenově dostupný sortiment té nejlepší francouzské elegance a kvality,“ potvrzuje Pára.

Vzhledem k apetitu Michala Mičky navíc můžeme předpokládat, že jeho nejen geografická, ale ani portfoliová expanze ještě nekončí. Do Česka by rád přilákal také například britský Ted Baker a další známé značky, především z Francie, Anglie a Itálie, s nimiž chce následně působit nejen v regionu střední a východní Evropy, ale výhledově také na Blízkém a Středním východě a v Rusku.

Kamenné prodejny Etam nicméně nebudou pro české zákazníky úplnou novinkou. Jak upozornily Hospodářské noviny, celkem dvanáct prodejen v Česku a na Slovensku dlouho provozovala společnost HaGaimpex, která u nás Etam zastupovala, ale vedení francouzské značky letos firmě neobnovilo smlouvu, a tak se před pár týdny všechny prodejny ze dne na den zavřely. Michal Mička nyní většinu z nich znovu otevře.

Český podnikatel a miliardář Karel Janeček je známý tím, že se jeho pole působnosti nesoustředí na jednu určitou oblast, ale naopak svůj zájem často přesouvá do zcela odlišných odvětví. Před nějakou dobou se rozhodl hlouběji zaměřit na léčivé účinky konopí ve zdravotnictví a kosmetickém průmyslu a společně s Patrickem Kočicou a Janem Storchem založili firmu xMed21. Sám Karel Janeček do ní investoval už desítky milionů korun.

Společnost brzy oslovili investoři, kterým se zamlouvala její aktivita, a na základě toho vznikla společnost CB21 Pharma. Právě ta stojí za vývojem nové kosmetické značky Canneff, která vyniká svými pozitivními účinky na pleť díky obsahu látky CBD běžně se nacházející v konopí.

Kosmetika Canneff je vyrobena především z přírodních složek a tou hlavní je tzv. kanabidiol známý pod zkratkou CBD, od něhož je odvozen o celý název značky. Jde o látku běžně se vyskytující v konopí, která však nemá psychotropní účinky, ale naopak především léčebné. Podle odborníků má spoustu pozitivních vlivů na člověka zevnitř i zvenčí, jako jsou protizánětlivé účinky nebo ochrana před oxidativním stresem a působením škodlivých a toxických látek.

Experti, kteří se kanabidiolu dlouhodobě věnují, v této látce vidí obrovský potenciál pro budoucnost farmacie, a to především v prudkém posunu přírodní medicíny. První produktová řada kosmetické značky Canneff vznikla po více než dvou letech vývoje, který vedla inženýrka Lenka Průšová, která má za sebou práci na více než 200 různých kosmetických preparátech, z nichž jedním je právě práce s CBD, a dala dohromady tým odborníků.

„Jsem rád, že se v CB21 Pharma sešel tak výjimečný tým. Konopí, především jeho využití v léčebné oblasti, považuji za extrémně důležité a vidím v něm obrovský, dosud nevyužitý potenciál prospěšný pro člověka a jeho zdraví,“ komentuje Karel Janeček, který je zároveň spolumajitelem finanční skupiny RSJ, investice prostřednictvím inkubátoru UP21 do startupů a pracuje na novém volebním systému. O tom všem jsme se s ním bavili v našem velkém dubnovém rozhovoru.

Historie CBD sahá do starověké Číny

Ale zpět k nové kosmetické značce. Na bázi tzv. kanabinoidů bylo již dříve vyvinuto několik desítek léčebných přípravků, které mají historii až ve starověké Číně. Zejména v posledních letech však dochází k prudkému rozvoji studia opravdových účinků CBD na lidský organismus a celkové zdraví člověka. Využití CBD z hlediska běžných léků má před sebou ještě dlouhou cestu, to se však netýká kosmetického odvětví. Nová dermální kosmetika s obsahem této léčivé přírodní látky by podle všeho měla mít revitalizující, zklidňující a omlazující účinky na pleť.

Jak již bylo řečeno, kromě příznivých účinků na lidské tělo zevnitř má mít látka kanabidiol pozitivní vliv i na lidskou pokožku. Na té se totiž přirozeně nacházejí receptory typu CB1 a CB2, na které se tato látka váže a díky tomu pozitivně stimuluje tělní buňky. CBD dokáže díky tomuto působení v pleti vyvolat její přirozené procesy, v tomto případě především regeneraci buněk, a díky tomu by tak měla látka docílit toho, že dojde k omlazení pleti a jejímu celkovému zpevnění.

Správná kombinace látek

CBD samozřejmě není jedinou látkou, která se v kosmetických produktech značky Canneff nachází. Její účinky spočívají v kombinaci s dalšími, které mají pozitivní účinek na pleť, jako je dobře známá kyselina hyaluronová, rostlinné ceramidy, kmenové buňky a další přírodní oleje a vitamíny. Klíčem k úspěchu je tedy v tomto případě správná kombinace látek, která dosáhne požadovaného výsledku.

Tím však není pouze omlazení. Ačkoliv právě obnova pleťových buněk a jejich zvýšené regenerační schopnosti jsou jedním z pozitivních účinků kosmetiky, podle odborníků se nejedná o kosmetiku určenou pouze pro starší uživatele. Vzhledem k tomu, že lidská pleť je náchylná na vnější i vnitřní vlivy po celý náš život, nesprávné zacházení se na ní může projevit kdykoliv v jeho průběhu, a to u každého z nás. Kosmetiku tedy mohou používat ženy i muži v jakémkoliv věku, primárně je však určena obecně pro sušší a citlivou pleť.

První řada kosmetiky značky Canneff přináší portfolio pěti základních produktů, které jsou určené jak pro pokožku obličeje, tak i pro zbytek těla. Mezi nimi je denní a noční krém, pleťový gel, tělové mléko a krém na ruce. Přípravky mají vesměs především regenerační účinky a působí hydratačně na suchou pleť. Česká republika je první evropskou zemí, kde se produkty značky Canneff začínají nabízet, a k dostání jsou buď v e-shopu firmy, nebo v lékárnách. Již loni spustila CB21 Pharma prodej ve střední a jižní Americe.

Na českém poli je jen málo investičních firem, které se mohou pyšnit tak silným portfoliem, jako má původem jablonecký Miton. Mezi jeho historicky největší úspěchy patří například Slevomat, srovnávač cen Heureka, Dáme jídlo či Bonami. A právě Bonami i Miton čekají v nejbližších týdnech zásadní změny.

Do čela miliardového e-shopu s bytovými doplňky Bonami nově nastoupí Pavel Vopařil (na úvodní fotce), který měl v minulosti na starosti miliardový prodej českého slevového portálu Slevomat a slevového srovnávače Skrz.cz. Po akvizici obou firem působil Vopařil v Mitonu jako venture partner a měl na starosti především právě Bonami. Jeho postup až na nejvyšší post je tak dle Mitonu i prozatím ještě aktivního šéfa Bonami, Davida Šišky, zcela logickým krokem.

„Pavel mi v posledním roce hodně pomáhal s laděním a řízením firmy, při tom jsem mohl na vlastní oči vidět jeho tah na branku a přidanou hodnotu. Můžu proto s klidným srdcem říct, že Pavel je v této chvíli ten pravý člověk, kterému vedení firmy předat,“ říká ke změně stávající CEO Bonami David Šiška. Ten se naopak přesune do samotného Mitonu, kde bude hledat nové potenciální investice a partnerství pro celou investiční skupinu.

Změna by měla proběhnout na přelomu května a června a pozici CEO obmění Bonami po zhruba třech letech, za které se podařilo Šiškovi z firmy o 45 lidech a 250 milionech korun obratu udělat čtyřnásobný obrat a více než 160členný tým. Pro Pavla Vopařila nicmémě nebude působení v nejvyšších pozicích Bonami žádnou novinkou, už delší dobu se do něj aktivně zapojoval.

„Reálně jsme s Davidem Šiškou ve vedení Bonami spolupracovali více než rok, takže společnost i lidi v ní znám dobře. Pro mě i tým Bonami to díky tomu nebude tak velká změna,“ doplňuje ke svému dosavadnímu působení Vopařil. „Bonami je místo, kam se naši zákazníci chodí inspirovat, když chtějí vylepšit svoje bydlení. Proto pro ně chystáme řadu změn v sortimentu, chceme celkově vylepšit zákaznickou zkušenost a taky Bonami lépe přizpůsobit jednotlivým trhům, kde působíme,“ dodává k chystaným změnám.

Jakub Nešetřil opouští Oracle. V neziskovce Česko.Digital chce s ajťáky vylepšovat státní správu a její služby

Už téměř před dvěma a půl lety se z českého startupového rybníku vynořil významný obchod s mezinárodním...

Bonami aktuálně působí mimo Česka také na Slovensku, v Polsku, Rumunku a také Maďarsku, kam e-shop vstoupil v minulém roce. A zatímco loni Bonami překročilo v obratu miliardu korun, letos by se chtěla firma pod novým vedením dostat až na 1,5 miliardy.

Nějakou počítačovou hru si zahrál asi každý z nás. Jenže zatímco pro mnohé to byla jen dětská kratochvíle a dnes už na počítači nebo konzolích nehrají nebo na to nemají čas, z gamingu se stává čím dál větší fenomén, který dalece přesahuje dětský pokoj či obývák s velkou televizí. Z profesionálního hraní videoher se stal esport a byť ho ještě čeká dlouhá cesta, velmi rychle se přibližuje tradičním sportům. Sportovec už dnes nemusí jen běhat, skákat nebo kopat do míče. Klidně může sedět na židli a v ruce mít myš nebo ovladač.

O tom, že hraní videoher je stejný sport  jako třeba fotbal, basketbal nebo atletika, je přesvědčen i Wim Stocks, jeden z veteránů herního průmyslu, který vznik profesionální gamingu sleduje od samého počátku. Vždyť k jeho vzniku sám přispěl se svou online herní platformou WorldGaming, která dnes patří nejpopulárnější na světě. Dříve působil jako výkonný viceprezident herního giganta Atari, a tak má o světě videoher skvělý přehled.

Proto když v květnu dorazil do Prahy na akci Silicon Valley Insights, kterou pořádá technologická firma STRV, zeptali jsme se Wima Stockse, jak to vlastně dnes s esporty vypadá a jestli je třeba jednou uvidíme právě po boku atletiky a dalších sportů na olympiádě.

Esporty jsou každým rokem čím dál větší byznys a mluví se o nich stále více, ale mě zajímalo, kdy vám jako veteránovi herního průmyslu došlo, že tohle je ta další velká věc?

Gaming je dnes už obří, ale když jsem v herním průmyslu začínal, byl to doslova garážový byznys. Dnes už gaming není jen hobby, ale určitý lifestyle a kulturní fenomén. Podle mě je zcela přirozené, jak se esporty vyvinuly. Proč hrajeme hry? Protože rádi soutěžíme, hledáme výzvy, a když jsme dobří, chceme vyhrávat. My jsme před zhruba dvanácti lety začali spatřovat různé začínající iniciativy, a proto jsme založili naši online platformu, která proti sobě umožňuje hrát hráčům v turnajovém režimu. V té době nicméně esport jako takový ještě vůbec neexistoval.

Jak tehdy herní byznys vypadal?

Ve Spojených státech se hodně hrál Madden NFL, což je simulátor amerického fotbalu, a začínaly se právě objevovat první soutěže, ve kterých se hrálo o různé ceny. Většina z nich byla naživo, ale kolem roku 2008 to fungovalo tak, že hráči vypojili své Xboxy, jeli 300 kilometrů do hotelu, zaplatili 100 dolarů, propojili své Xboxy a začali hrát proti sobě. Dnes je obtížné si to představit, protože stačí sedět doma na gauči a můžete hrát s lidmi z celého světa, ale tehdy online hraní neexistovalo. Hráči hodně cestovali, a když prohráli první zápas, tak se zase otočili a jeli domů.

Proto jste do tohoto světa vstoupili se svou herní platformou.

Cítili jsme, že existuje mnohem lepší způsob, jak takové turnaje pořádat. Proto jsme na konci roku 2008 spustili online herní platformu a pomalu začali se vstupními poplatky, s odměnami za vyhrané zápasy a jak začalo přicházet stále více hráčů, bylo jasné, že to má budoucnost. Esporty se rychle vyvinuly a celá jejich dynamika dnes již velmi připomíná tradiční sporty. Existují profesionální ligy, které mají týmy v různých městech a hrají se v sezónách, a pak jsou tu amatéři. Stejně jako ve fotbale nebo basketbalu jsou profesionálové jen 1 % hráčů, zbytek jsou amatéři a právě na ně cílíme a pomáháme jim se zlepšovat a soutěžit mezi sebou.

Zmínil jste, že všechno začalo zhruba před deseti lety. Jak velký byznys dnes vlastně esport je? Lze to s něčím porovnat, abychom získali lepší představu?

Neustále se objevují nějaké předpovědi a já bývám obvykle raději konzervativnější, nicméně letos by měl esport v globálním měřítku představovat byznys o velikosti 1,5 miliardy dolarů. Do toho se počítají všechny monetizace, sponzoři, vstupenky nebo oblečení, ale některé projekce jdou mnohem dál. Například peníze ze sponzoringu mají v esportu brzy překonat sumu, jakou posílají sponzoři do celé hokejové NHL. Ale není to tolik překvapivé, protože zatímco NHL je jen jedna hra, esporty představují globální fenomén a desítky her, které hrají profesionálové i amatéři. Není to tedy úplně přesné srovnání, ale ukazuje to, jak esport roste.

Už jsme mluvili o tom, že je v esportu stále více peněz, ale zajímá mě, jaký je vlastně byznys model za firmami, jako máte vy, a dalšími? Kde se vydělávají peníze?

Dnes v esport byznysu najdeme mnoho paralel k tradičním sportům. Bude to ještě nějakou nějakou dobu trvat, ale blížíme se jim. Největší zdroj příjmů aktuálně představuje sponzoring, který začínal na tradičních technologických firmách jako Intel, Asus, HyperX či Alienware, ale dnes už se přidávají i značky jako Coca-Cola, McDonald’s, Geico a další, protože si uvědomují, že není lepší způsob, jak oslovit velmi obtížně dosažitelné publikum mileniálů a generace Z, než jsou esporty.

Jaké jsou ty další zdroje příjmů?

Na některých živých akcích monetizujeme také přes prodej vstupenek či vstupních poplatků do turnaje. A pak jsou tu dvě další oblasti s obrovským potenciálem růstu. Jeden představují média, která za námi začínají chodit, že chtějí náš obsah a chtějí esporty přenášet. Máme například skvělý deal s Twitchem, který nám platí za náš obsah, přitom ho vůbec nepotřebuje, protože sám je součástí celého herního byznysu. Uvědomují si však hodnotu, jakou máme.

Druhá oblast s velkým potenciálem je pak oblečení a merchandise, kde jsme pořád na začátku. Zatímco fanoušek amerického fotbalu ve Spojených státech utratí každý rok za merch přes 100 dolarů, v esportech nechá jen 4 dolary. Není to ale primárně jeho chyba, protože dosud neměl příliš možností, za co peníze utratit. I tady se chceme dál rozvíjet a znovu se tím přiblížit tradičním sportům, které fungují stejně: na vstupenkách, sponzoringu, spolupráci s médii a prodeji značkového oblečení a doplňků.

Když už se bavíme o tradičních sportech, vede se velká diskuze o tom, jestli je esport opravdový sport. Jak na to nahlížíte vy?

Myslím si, že ta otázka má dvě části. První je, zda je esport opravdu sport, a to nepochybně je, protože je soutěžní, přitahuje lidi, a to nejen z hlediska hráčů, ale také diváků, a aby byl sport sportem, potřebujete mít oba tábory. Když se na něj nemůžete dívat nebo není dostatečně zajímavý, aby se na něj lidé dívali, nemáte sport. Největší esport ligy dnes už mají obě složky. Druhá část otázky se pak týká samotných hráčů a toho, jestli to jsou skuteční sportovci.

A jsou?

Rozhodně ano. Možná to nejsou fyzičtí sportovci, jak si je obvykle představujeme, ale mentální a psychická síla a bystrost, která je po nich vyžadována, aby se mohli utkávat na nejvyšší úrovni, je stejně vysoká jako v tradičních sportech. Když hrajete videohru, musíte mít nejen mentální sílu, abyste zůstal soustředěný, ale také musíte být schopný zkoordinovat vaše zápěstí a prsty, protože vše musí být naprosto precizní. Trénink hráčů videoher je proto podobný jako u profesionálních sportovců. Také hráči esportů mají své trenéry, mentální kouče, výživové poradce a další odborníky v týmu.

Už jste zmínil spolupráci s Twitchem. Zajímá mě, jestli budeme v budoucnu sledovat více esport turnajů na běžných televizních stanicích?

Pomalu to přichází. Twitch je dnes sice především o hraní, ale začínají se věnovat i dalším oblastem, například hudbě nebo kuchařským show, a zároveň se na Twitch začínají přesouvat třeba i školy a univerzity. Nicméně 95 % obsahu na Twitchi stále souvisí s gamingem a měsíčně ho sleduje 150 milionů diváků, kteří průměrně sledují pořady 1,5 hodiny denně. To je více, než mají HBO, Netflix a ESPN dohromady. Na jednu stranu publikum z Twitche nepotřebuje jít do mainstreamu a vzniká na něm tzv. nový mainstream, ale oba světy se začínají propojovat. To je důležité i z hlediska všeobecného porozumění esportům a také pro značky, které potřebují co největší publikum.

Kdo je vlastně dnes považován za profesionálního hráče esportů? Musí za to brát peníze?

To je skvělá otázka. Dnes je hranice mezi tím, kdo je profesionál a kdo amatér, hodně zastřená. V esportech zatím neexistuje jasná definice jako v tradičních sportech, protože můžete být klidně amatér a hrát hry na profesionálním eventu a získat za to peníze. Jak ale vznikají další profesionální ligy, rozdíl mezi profesionály a amatéry se bude zvětšovat.

Kolik si jako profesionální hráč můžu vydělat peněz?

Na to je třeba se podívat z více pohledů. Když hrajete v Overwatch League, je základní plat 75 tisíc dolarů (1,7 milionu korun) ročně. Nemusí to být tolik, ale pro mladé hráče jde často o jejich první pravidelný příjem, a tak může být zásadní. Navíc jak se hráči zlepšují, dostávají různé bonusy. Když vyhrajete celý šampionát, dostanete jako tým bonus 1 milion dolarů, profesionální týmy zároveň dostávají peníze od sponzorů, které se dělí mezi jednotlivé hráče, a funguje i individuální sponzoring. Výplaty tedy zatím nejsou zdaleka tak vysoké jako u nejlépe placených sportovců, ale pomalu se to posouvá.

Na druhou stranu existuje jeden z nejznámějších hráčů, který si říká Ninja a je nejlepší hráčem Fortnite na planetě. Fortnite sice sám o sobě není esport jako takový, ale přesto si Ninja díky němu udělal velké jméno a vydělává hodně peněz. Každý měsíc vydělá tři miliony dolarů (70 milionů korun) jen díky svému kanálu na Twitchi. Rodí se navíc další herní celebrity, které přitahují obrovské publikum z celého světa.

Co takový Ninja dělá, že vydělává tak velké peníze? Jen hraje hru a ostatní na něj koukají?

Není to pochopitelně úplně zadarmo. Ninja je online osm nebo devět hodin denně, připojí se v 9 hodin ráno a končí v 5 nebo 6 odpoledne a během toho diváky učí, jak hrát Fortnite, a dává jim tipy, jak být ještě lepší. Jde o sice trochu jinou dynamiku než jen samotný esport, ale obecně to ukazuje, jak velkou příležitost gaming jako takový nabízí. Když jsem vyrůstal, moji rodiče nechtěli, abych hrál videohry, a vyháněli mě ven. Dnes už si tím lze vydělávat velké peníze. A to nejen jako hráč, ale třeba jako broadcaster nebo další článek celého byznysu.

Jiří Kilevník: Na Hře o trůny byla nejtěžší animace draků a armáda mrtvých. Když se něco pokazí, jde to za mnou

Narodil se v malé české vesnici, později se přestěhoval do Prahy a přes Londýn či Barcelonu se dostal až do...

Když hráči sedí u počítače desítky hodin týdně, automaticky s tím musí být spojené i potenciální zdravotní problémy. Jak se s tím vypořádávají? Je to o zmíněném tréninku jako u tradičních sportů?

Ano, je to právě o něm. Nejde jen o fyzický trénink, spojený s karpálními tunely či zraněním zápěstí nebo prstů, která jsou běžná, ale také třeba o dietě. Velká část tréninku je mentální, protože soustředění a bystrost je asi ta nejdůležitější vlastnost hráče videoher. I tady stejně jako v ostatních sportech platí, že pouze tréninkem se můžete dál zlepšovat.

Navíc i v esportech je významný faktor vyhoření či vyčerpání. Dobrým příkladem je Overwatch League, ve které se před rokem hrálo v jedné sezoně v základní části 40 zápasů a na konci jste už mohli vidět v očích všech hráčů absolutní vyčerpání. Když pak přišlo na řadu play-off, pomyslný vrchol sezony, trpěla tím i kvality hry. Vedení ligy se proto rozhodlo, že místo 40 zápasů jich bude pouze 28, a přestože je to i nadále velmi náročné, hráči takovou porci lépe zvládají a kvalita hry se díky tomu zvedá.

Takže pokud bych se chtěl stát profesionálním hráčem videoher, bude lepší, když budu chodit i do posilovny…

Když jsme vyrůstali, sledovali jsme golf. Ti pánové tam kouřili přímo na hřišti, břicho jim přetékalo přes opasky a dnes golfisté patří k těm nejtrénovanějším sportovcům. To stejné platí i pro esporty. I když třeba nepoužíváte přímo nohy, potřebujete být v dobré fyzické kondici, protože vám to pomáhá i po mentální stránce.

Zaujalo mě, když jste říkal, že Fortnite ve skutečnosti není úplně esport. V čem se liší?

Řeknu vám, v čem je rozdíl. Rozhodně je soutěživý a točí se v něm velké peníze, jenže na Fortnite je těžké koukat. V battle royale můžete celý zápas sledovat pouze z pohledu jednoho hráče, takže nikdy nemůžete jako divák pojmout úplně celý zápas. Když dojde na poslední dva tři hráče, tak možná ano, ale jinak je obtížné Fortnite sledovat, byť jde o jednu z nejvíce podmanivých a zábavných her vůbec. Vývojáři na tom pracují a připravují nový kreativní mód, kde jde více o souboj jednotlivých týmů proti sobě, což je pak i jednodušší na sledování, když víte, kdo proti komu hraje, ale už nicméně nejde o battle royale. Ten bude vždy velmi zábavný, ale pro esporty není ideální.

Hodně se diskutuje také o tom, jestli se esporty objeví na olympiádě. Má ale vůbec esport ambici na ní být?

Věřím, že olympijské hry potřebují esport mnohem víc, než esport potřebuje olympijské hry. Olympijské hry stejně jako všechny tradiční sporty musí vymyslet, jak přilákají to nejmladší publikum, a esport je skvělý způsob, jak toho docílit. Je tu mnoho výzev, i třeba proto, že největší videohry jsou velmi násilné, a já neočekávám, že by se na olympiádě měly objevit hry jako Counter-Strike nebo Call of Duty. Strategické hry jako Dota 2 nebo League of Legends smysl dávají, podobně jako simulátory typu FIFA nebo NBA 2K. Myslím si, že olympiáda nakonec esporty přijme, podobně jako přijala z X Games nové disciplíny jako snowobarding, který se stal velmi populární součástí olympijských her.

Foto: Riot Games, Red Bull

Mladoboleslavská automobilka Škoda Auto vstupuje do nové éry, kterou symbolizují elektrické motory a obří baterie v podlaze. V Bratislavě při příležitosti hokejového mistrovství světa odhalila svůj vůbec první sériově vyráběný elektromobil Citigo-e a také nový Superb, který má jako první škodovka plug-in hybridní motor.

Do éry elektromobility vstupuje Škoda Auto také s novou značkou iV, která bude zastřešovat všechny vozy s elektrickými motory. Jak prozradil šéf automobilky Bernhard Maier, do roku 2022 hodlá Škodovka proinvestovat dvě miliardy eur (přes 50 miliard korun) a představit přes deset nových elektrických či hybridních modelů.

Jako první na trh přijde plně elektrické Citigo-e iV, které se příliš neliší od dosavadní varianty se spalovacím motorem. Místo něj však bude čtyřmístné městské vozidlo pohánět elektromotor o výkonu 61 kW, který bude napojený na baterii s kapacitou 36,8 kWh. Díky ní má Citigo-e ujet na jedno nabití až 265 kilometrů, což by mělo být pro dopravu po městě zcela dostačující.

Sériová výroba vůbec prvního elektromobilu značky Škoda začne v Bratislavě v druhé polovině letošního roku a jak prozradil Bernhard Maier pro iRozhlas, jeho cena by se měla vejít do půl milionu korun. Přesnou cenu však Škodovka zatím nezveřejnila. K prvním zákazníkům by se mělo elektrické Citigo dostat na přelomu roku.

David Miklas získal miliony korun na svůj nový projekt. Po leteckém simulátoru staví elektrickou loď

Nejprve jste si mohli od Davida Miklase koupit 3D tiskárnu, pak se s ním proletět v leteckém simulátoru a již brzy...

U elektromobilů je vedle jejich dojezdů důležitý také čas nabíjení. Při využití rychlodobíjecí stanice Škodovka udává, že se Citigo dobije z 0 na 80 % kapacity baterie zhruba za jednu hodinu. V případě domácího wallboxu, který je pomalejší, to bude za čtyři hodiny a do 100 % pak za 5,5 hodiny. I díky tomu řidiči dostanou na palubní desku nový ukazatel, který ukazuje úroveň nabití baterie a údaj o zbývajícím dojezdu.

Dominantním nicméně bude ručkový ukazatel pro zobrazení módu jízdy, který informuje o relativním výkonu pohonu nebo o relativní úrovni rekuperace brzdné energie zpět do vysokonapěťové baterie. Řidič má tak během jízdy neustále aktuální přehled o tom, jaký je stav baterie a zda ji případně jízdou aktivně dobíjí. Maximální rychlost malého Citigo je 130 kilometrů v hodině.

Superb do zásuvky

Plně elektrické Citigo nicméně není jediným představitelem nové elektrifikované éry. Škoda Auto v Bratislavě ukázala také nový Superb iV, který je prvním vozem automobilky s plug-in hybridním motorem. To znamená, že benzinový motor 1,4 TSI se kombinuje s elektromotorem a dohromady podávají maximální systémový výkon 160 kW.

Nový hybridní Superb dokáže jet i čistě na elektromotor, díky baterii o kapacitě 13 kWh až do vzdálenosti 55 kilometrů. Kombinovaný dojezd činí 850 kilometrů a baterie je schopná se dobíjet i během jízdy, buď spalovacím motorem, nebo rekuperací brzdné energie. Když je potřeba dobít ze zásuvky, konektor se nachází pod krytkou v masce chladiče a z wallboxu trvá nabití 3,5 hodiny.

V hybridním módu řídicí motorová jednotka sama určuje na základě vyhodnocení mnoha parametrů zapojení jednoho, druhého nebo obou motorů, a to vždy na základě toho, jak řidič jede, s cílem minimalizovat spotřebu. Nový hybridní Superb iV se začne v závodě v Kvasinách vyrábět rovněž ve druhé polovině letošního roku a k zákazníkům dorazí začátkem příštího roku.

Otevírat prestižní zahraniční školy pro všechny české studenty, to není jediný plán šestadvacetiletého podnikatele Tomáše Jízdného, který pro CzechCrunch teprve před několika týdny popisoval svůj nový projekt Education.cz a nyní oznámil další aktivitu. Jízdný kupuje jednu z pražských středních pedagogických škol, aby mohl změnit způsob, jakým v českých školách probíhá výuka.

O tom, že portál Education.cz, který umožní studentům najít ideální vhodnou školu v zahraničí a zároveň je na ni připraví, není jediný projekt, do něhož se Tomáš Jízdný po rozchodu se svým bývalým parťákem Ondřejem Kaniou a odchodu z JK Education pouští, bylo jasno od začátku. Nejprve založil investiční platformu Rozjízdný, přes kterou pomáhá rozjíždět zajímavé nápady, a již zmíněné Education.cz.

Hlavního motivací Tomáše Jízdného je změna přístupu ke vzdělávání a aby se ve školách začaly mimo jiné používat moderní technologie, které už dnes neodmyslitelně patří k běžným životům nás všech. Školy ale jako by zaspaly a jelikož je narušení zaběhnutých pořádků v pomalu se měnícím vzdělávacím světě složité, rozhodl se Jízdný pro velkou investici.

Za nezveřejněnou částku koupil Střední pedagogickou školu Futurum v Praze, kterou vedou od roku 1991 manželé Marečkovi a kde chce Jízdný už od příštího roku začít učit jinak. Jak sám říká, budoucnost je v rukou učitelů, kterým chce dát do ruky potřebné technologie a know-how, aby mohli výuku přizpůsobit poplatné době.

„Myslím, že jeden projekt školství nezmění, pokud chceme, aby se někam posunul systém, musíme se aktivně zabývat všemi jeho částmi. Proto jsem se rozhodl koupil střední školu. Je to další krok, díky kterému chceme posunout vzdělávání kupředu,” vysvětluje strategický krok Tomáš Jízdný.

Zuzana Maderová z Enehano: Mise Silicon Valley aneb na co se při první startupové cestě připravit

Sny by se měly plnit. Pro nejeden český startup není takovým snem nic menšího, než obstát v Silicon Valley. Své o...

Prozatím ve Futuru získal 50% podíl, zbytek dokoupí za dva roky, a to i proto, že má i nadále zájem spolupracovat se současným vedením školy, v jehož čele stojí již 28 let Alena Marečková. Postupně se její instituce vyprofilovala čistě na pedagogickou střední školu, a i proto o ni Jízdný projevil zájem. Má zájem v oblasti moderní výuky vzdělávat jak současné učitele, tak ty nadcházející.

„Tomáš Jízdný nás oslovil v pravou chvíli, kdy jsme s manželem uvažovali o tom, komu školu předáme. Budujeme ji už téměř třicet let a jak se svět mění, cítíme že je potřeba aby se proměnila i škola, aby mohla nadále vzkvétat,“ komentuje ředitelka školy Alena Marečková. Její dlouholeté zkušenosti chce nyní Jízdný skloubit s moderním přístupem.

Nové metody by se měly ve Futuru začít zavádět už od příštího školního roku, takže Jízdného čekají další investice do technologií, které mu zajistí i spolupráce s Microsoftem a Applem. Obě firmy se o vzdělávání dlouhodobě zajímají a dodají jak hardware, tak software. Další strategičtí partneři, kteří budou sdílet Jízdného vizi a chtít posouvat české školství dál, by měli na palubu naskočit v následujících měsících.

Rakouské OMV je jednou z největších společností v Evropě. Založena byla roku 1956 a jejím primárním zaměřením je zpracování ropy a výroba pohonných hmot. V současné době zaměstnává více než 20 tisíc zaměstnanců a její čerpací stanice nalezneme v deseti zemích světa včetně České republiky. I přesto, že se OMV pohybuje v oblasti petrochemického průmyslu, který rozhodně nemůžeme označit za ekologický, hledá způsoby, jak by i tak mohlo být více šetrné k přírodním zdrojům.

Jednou z cest je jeho metoda ReOil, jež je tzv. cirkulárním ekonomickým řešením, které si OMV patentovalo v Evropě, USA, Rusku, Číně, Japonsku a dalších zemích světa. Od roku 2011 se OMV zabývá možností zpracování plastového odpadu. Roku 2013 zahájilo zkušební provoz ve své rafinérii v rakouském Schwechatu, ve které společnost zpracovávala okolo 5 kilogramů plastového odpadu za hodinu a přetvářela ho na syntetickou ropu.

V roce 2018 bylo do provozu uvedeno nové zařízení, které kapacitu zpracovávaného odpadu navýšilo z 5 kilogramů na 100 kilogramů za hodinu. Z tohoto množství odpadu je společnost schopna získat zemní plyn a 100 litrů syntetické ropy, která je dále zpracovávána pro výrobu paliva či opětovnou výrobu plastů. Tím přispívá k naplnění cílů udržitelného rozvoje, které stanovilo generální shromáždění OSN v roce 2015.

„Tato technologie nám umožňuje využít jeden barel ropy vícekrát. To znamená, že se spálí méně plastů ve spalovnách a tím snížíme emise skleníkových plynů. Metoda ReOil tedy pomáhá naplnit cíle OMV v oblasti trvalé udržitelnosti, které se týkají emisní efektivity z hlediska cyklu CO2,“ říká Manfred Leitner, člen představenstva OMV pro oblast Downstream.

Celý proces recyklace plastů probíhá při teplotách nad 300 stupňů Celsia, při kterých se štěpí uhlovodíkové řetězce plastů, které metoda ReOil přeměňuje zpět na jednoduché uhlovodíky. Pochopitelně nás zajímalo, odkud OMV takový plast bere a zda je potřeba ho před štěpením speciálně upravovat, ale v tomto případně o žádnou velkou vědu nejde. „Jedná se o klasický spotřební plast získaný v rámci třídění komunálního odpadu, který je před zahájením štěpení potřeba pouze vyčistit a nadrtit,“ prozradil pro CzechCrunch marketingový manažer OMV Michal Janda.

Zajímavý je taktéž výsledek, protože OMV během této metody získává kromě klasické syntetické ropy také ještě malé množství uhlí, které následně rovněž zpracovává. Samotná syntetická ropa je zcela bez příměsí síry, má vyšší obsah vodíku a celkově je kvalitnější než klasická ropa, z níž se plast běžně vyrábí. I proto lze ze syntetické ropy vyrábět v podstatě jakýkoliv produkt jako z klasické ropy, a to ve stejné kvalitě. Vypadá to tedy, že OMV nalezlo způsob, jak skutečně kvalitně recyklovat plastový odpad bez produkce jiných odpadních látek či snižování kvality výsledného produktu.

Celé zařízení je momentálně stále ve zkušebním režimu, ale je již plně zařazeno do provozu rafinerie. Navíc vývojáři OMV pracují na jeho příští generaci, která opět navýší kapacitu zpracovaného odpadu. Do celého projektu OMV investovala 10 milionů eur (přibližně 260 milionů korun), z čehož 10 % pokryla Rakouská společnost pro financování výzkumů. Kromě toho společnost plánuje do roku 2025 investovat 500 milionů eur (přibližně 13 miliard korun) do inovativních energetických řešení.

„Díky investicím zaměřeným na budoucnost je rafinerie Schwechat úspěšná už šedesát let. Otevření inovativního provozu ReOil umožní OMV pokračovat po této úspěšné cestě a posílí pozici Rakouska z hlediska obchodního a investičního významu,“ říká Margarete Schramböcková, rakouská ministryně hospodářství.

Jeden z nejvýznamnějších představitelů generace abstraktních umělců v Česku, František Kupka, tvořil svá největší díla v období mezi první a druhou světovou válkou a od té doby zdobí domy a soukromé galerie mnoha sběratelů umění po celém světě. Mezi silně abstraktními díly se vyjímá i obraz s názvem Plochy příčné II z roku 1923, který se objevil v aukci pražské Galerie Kodl.

Vyvolávací cena olejomalby, která je protějškem Plochy příčné I, byla stanovena na 28 milionů korun. Cena se nakonec po mnoha nabídkách vyšplhala až na astronomických 65 milionů korun, což je nejen Kupkův rekord, ale zároveň historický rekord českých aukcí. Po připočtení všech aukčních poplatků tak nový vlastník za dílo zaplatí celkem 78 milionů korun.

Odhadní cena obrazu přitom byla ještě před aukcí stanovena na 40 až 60 milionů korun. Obraz byl poprvé na veřejnosti viděn po dlouhých 50 letech, naposledy byl totiž vystaven ve Valdštejnské jízdárně v Praze v roce 1968. Nyní znovu poputuje do soukromé sbírky a nějakou dobu pravděpodobně nebude na očích veřejnosti, byť by měl dle dostupných informací stále zůstat v Česku.

Kupkova díla se obecně řadí v rámci Česka k těm nejprestižnějším a tomu odpovídá i jejich cena. Ostatně dosavadní aukční rekord držel Kupkův obraz Série C I. (Protihodnoty), který se prodal za 62 milionů korun. Na aukci, která měla celkem 250 děl se souhrnou vyvolávací cenou lehce přes 150 milionů korun, se nicméně prodaly i další drahé obrazy.

Druhým nejdražším byla s 19,5 milionu korun Mlékařka od Jakuba Schikanedera nebo Hold Picassovi od Jindřicha Štyrského s cenou 13,4 milionu korun včetně aukčních poplatků.

Plochy příčné II svými geometrickými obrazci navazují na další díla Kupky v letech 1912 a 1913. Obraz se rozprostírá na velikosti 81 x 63 centimetrů a vystaven byl v Galerii Kodl po zmíněných 50 letech po dobu necelého měsíce, než se zahájila aukce. Zajímavostí je, že do té doby byl obraz prakticky znám jen ze dvou černobílých reprodukcí, od roku 1946 byl držen u stejného majitele až dosud.

Již osm let prodává tuzemský Mixit ve svých tradičních tubusech různé druhy müsli a kaší a uplynulý fiskální rok, který skončil v březnu, pro něj byl dosud tím vůbec nejúspěšnějším. Pražská firma během něj utržila 248 milionů korun, což představovalo růst tržeb o 28 procent. Svůj růst chce letos Mixit potvrdit i expanzí do Maďarska, které bude po České republice, Slovensku a Polsku čtvrtou zemí, kde se jeho produkty objeví.

Mixitu se daří pravidelně růst z několika důvodů. Jednak v posledních letech významně optimalizoval svou výrobu a další procesy, neustále přichází s novými produkty a také je o něj větší zájem i za hranicemi. Růst byznysu potvrdila loňská předvánoční špička, kdy z výrobní linky v pražské Michli poprvé v historii odcházelo přes 10 tisíc tubusů s müsli a kašemi denně.

„V uplynulém roce jsme se soustředili především na naši centralizovanou výrobu a expedici. Instalovali jsme dvě nové výrobní linky a změnami v procesech se nám podařilo stlačit chybovost blízko k nule,“ komentuje výsledky Mixitu za uplynulý fiskální rok Martin Wallner, který firmu založil spolu s Tomášem Huberem (na úvodní fotce zleva).

I vzhledem ke zmíněným vylepšením je prý firma připravena na další růst a zároveň díky tomu dokázala za uplynulý rok představit hned 43 nových produktů a také tři úplně nové produktové řady. Nově mohli zákazníci kupovat také oříšková másla Mixitelly, nápoje Drink Mixit a slanou oříškovou řadu a v nejednom z nich se česká firma věnovala moderním trendům jako paleo, veganství či ekologie.

Ve Švédsku postavili nejmenší pobočku McDonald’s. Slouží jako nápaditý včelí úl

Byť si mnozí mohou pod včelami představit obyčejný hmyz, již dávno se prokázalo, že patří mezi klíčovou...

Byznys Mixitu navíc podpořila i nová služba Klub předplatitelů, která za necelý rok od spuštění hlásí už téměř 3 tisíce členů a do konce roku 2019 je v plánu získat ještě alespoň jednou tolik. Úspěšně firma otestovala také vlastní výdejní automaty a pak je tu zmíněné zahraničí.

Nejvíce Mixit táhne Polsko, kde meziročně vyrostl o 192 % (v Česku to bylo o 22 %). Podíl slovenského e-shopu zase tvoří už 14 % celkových tržeb. I v následujícím roce mají růst táhnout především zahraniční trhy, nově s Maďarskem. Tam by se Mixit rád dostal do dvou let do černých čísel. „Našim cílem je dostat se v Maďarsku do dvou let do černých čísel, ale tajně doufáme, že se nám to podaří dříve,“ doplňuje kolem spuštění Mixit.hu druhý ze zakladatelů Tomáš Huber.

Jeden z nejrozšířenějších řetězců s rychlou módou, švédské H&M, je známý tím, že čas od času do svého sortimentu zahrne tematické kusy, které jsou inspirované jak jinými značkami, tak i filmy nebo seriály. Pro mnoho zákazníků pak může jít o ideální příležitost k relativně levnému nákupu zajímavého oděvního merchandisingu, aniž by se museli spoléhat na věci přímo od oficiálních prodejců (k nimž například v Česku mnohdy není ani jednoduchý přístup).

Podobný scénář se opakuje i nyní, a to konkrétně u seriálového hitu Stranger Things. Přesně na americký Den nezávislosti, 4. července, totiž Netflix vyrukuje s očekávanou třetí řadou této oblíbené série založené na hororové retro atmosféře a fanoušci jsou tak logicky napjatí, co se dětským hrdinům v paralelním světě Upside Down znovu přihodí.

Toho využívá nejen LEGO, které na toto téma nedávno představilo vychytanou oboustrannou stavebnici, ale právě také zmíněné H&M. Švédská značka svou nabídku obohatila o letní oblečení a doplňky inspirované osmdesátými léty.

Na českém e-shopu H&M je tak nově možné pořídit například jednodílné dámské plavky, bílé plavčické triko s červeným lemováním, teplákové šortky s lampasy, krátké „boxy“ triko nebo dokonce plastový štítek proti slunci s pružným páskem. Všechny tyto produkty navíc přicházejí v edici Hawkins, tedy malého fiktivního města v americkém státě Indiana, kde se Stranger Things odehrávají.

Spolu s touto nabídkou H&M vypustilo také další produkty inspirované tímto seriálem, nicméně nevztahující se ryze k Hawkins. Jde například o bílé pantofle k vodě s nápisem Stranger Things, květinové dvoudílné plavky, obyčejné bílo trikem s výrazným printem nebo ledvinku či sluneční brýle. Veškeré doplňky se pohybují v řádech stokorun.

Adidas slaví zakončení Hry o trůny novými teniskami. Tentokrát s tématikou Železného trůnu

Z humbuku okolo nedávno ukončeného seriálového hitu Hry o trůny, který bořil jeden divácký rekord za druhým, se...

Součástí celé kampaně, nazvané jednoduše STRANGER THINGS X H&M, je také produktové video, v němž se objevuje seriálový Billy Hargrove v roli plavčíka koupaliště v Hawkins. Co se týče dostupnosti jednotlivých kusů, pár z nich už je bezmezně vyprodáno, nicméně se dá očekávat, že bude H&M celou kolekci průběžně doplňovat.

Důležité je mít také na paměti, že tato exkluzivní edice není běžně k dostání v kamenných prodejnách, pouze na internetu.

Oficiální trailer k třetí řadě Stranger Things:

Foto: H&M

Podnikatelka Lucie Brešová patřila v posledních letech mezi nejskloňovanější jména tuzemské technologické scény. Ostatně byla to právě ona, kdo společně se zakladatelem Oliverem Dlouhým od začátku budovala startup Kiwi.com (dříve Skypicker), považovaný za jednu z nejnadějnějších českých firem poslední dekády.

Lucie Brešová už v Kiwi.com není kvůli rodinným povinnostem od loňského dubna aktivní. Působila zde ovšem několik let, v pozici finanční, provozní a nakonec i výkonné ředitelky. Mezi její hlavní agendu patřilo po boku Olivera Dlouhého rychle rostoucí startup správně kormidlovat a neustále rozšiřovat jeho tým. Právě tyto zkušenosti chce nyní pětatřicetiletá podnikatelka předávat dál v rámci specializovaných workshopů.

Proto jsme se Lucie Brešové zeptali, jak sama prožívala, když i jí z malého startupu pod rukama rostla obří firma s globální působností, jestli si při tak rychlém tempu růstu lze zachovat startupovou kulturu a jestli by dnes – s nabytými zkušenostmi – udělala něco jinak. Právě své poznatky z budování globální firmy chce sdílet s dalšími, kteří mají zájem se ve své kariéře posouvat.

Jaké nejzásadnější momenty jste v průběhu působení v Kiwi.com zažívala?

Pro mě osobně to byly asi postupné přechody mezi rolemi provozní, finanční a nakonec výkonné ředitelky. Pro firmu to byl rychlý růst, který táhlo rozšiřování databáze letů a trhů, kde jsme prodávali, postupná automatizace, integrace klasických aerolinek. Postupně to nabíralo obrátky a pořád se něco dělo.

Jaký pro vás byl přerod z malého startupu v obří firmu? Po osobní i pracovní stránce.

Byla jsem trochu jako ta žába v horké vodě – sice jsem tým vedla od 10 lidí v Brně po téměř 2 tisíce zaměstnanců globálně, ale jak se vše dělo za běhu, nestíhala jsem to pořádně registrovat. Postupně se zvětšovala komplexita věcí k řešení a zodpovědnost, aby jednak vše fungovalo a zvládali jsme obsluhovat desetitisíce zákazníků denně a jednak aby tým tu rostoucí zátěž také zvládal. Osobní život šel hlavně první dva roky na druhou kolej, ale ten pracovní to kompenzoval, protože jsem se učila něco nového na denní bázi, žádné dva dny nebyly stejné.

Uvědomila jsem si, že právě ta počáteční „budovatelská fáze“ mě bavila nejvíc. Vytvářet nové věci tam, kde nic není, sestavovat týmy, nastavovat jejich fungování, ladit jejich spolupráci.

Lze vůbec při takovém tempu růstu i nadále zachovat startupovou kulturu, nebo už je třeba mít jasně dané procesy a trochu „zkorporátnět“?

Do určité míry. Když je vůle a prostor pro flexibilitu ze strany vedení, je dobré podporovat flexibilitu a kreativní myšlení, ale je také potřeba mnohem více přemýšlet dlouhodobě. V Kiwi po celou dobu růstu byla snaha o zachování té původní. Ale jak postupně přibývají vrstvy managementu a hlavně už nemůžete mít se všemi zaměstnanci osobní styk, ani vědět, co je osobně motivuje, určité míře „korporátnění“ se samozřejmě neubráníte. Pravidla jsou při této velikosti potřeba, jinak by to byl chaos a hlavně by to nebylo produktivní. Pak je potřeba aktivně bojovat se zárodky politikaření a jiných, typicky korporátních, manýrů.

V českém prostředí začíná být úspěch žen pomalu, ale jistě zcela normální věc. Vy jste ale přece jen začínala v době, kdy to ještě úplně standardní nebylo. Setkala jste se s nějakými předsudky vůči své osobě?

Pokud ano, nebrala jsem je v potaz. V Kiwi je od začátku v tomto velmi pohodová atmosféra, rozlišuje se a hodnotí pouze podle výkonu a výsledků, ne pohlaví, věku či jiných kritérií. Působím možná trochu mladě, což v rámci firmy s věkovým průměrem kolem 25 let byla výhoda, a na jednáních s ostřílenými protihráči například z velkých bank jsem to mohla obracet ve svůj prospěch. Většinou totiž nečekali, že se na jednání s nějakou malou holkou z Brna můžou zapotit.

Často se říká, že dělat startup je jako jízda na horské dráze. Jednou jste dole, jednou nahoře a tyto stavy se neustále mění. Potvrzujete tento názor a jak s tím bojovat?

Potvrzuji, podepisuji. Jediný způsob je, naučit se nebrat si věci osobně, vypěstovat si hroší kůži a prostě jít dál. Když vás něco skolí, ale vy vstanete a jdete dál, s odstupem zjistíte, že to zas tak hrozné nebylo. Důležité je učit se – vzít si z každé situace ponaučení a na tom stavět dál.

Budování startupu vyžaduje velké časové úsilí a jsou zde dva názorové proudy. Jeden tvrdí, že úspěšný startup nelze vytvořit, pokud člověk v začátcích nepracuje 18 hodin denně, druhý tvrdí, že je to spíše o tom pracovat chytře, ne hodně. Kam se řadíte vy a proč?

Souhlasím s obojím. Pokud chcete růst rychle, musíte do toho ten čas prostě investovat. Pro mě v té rychlosti bylo těžké naplánovat si a předvídat všechny možné scénáře, které mohou nastat, a moci tak problémy spíše předjímat. Když budujete provoz ve firmě, kde každou minutu probíhají interakce se zákazníkem, systém se zároveň staví a přitom se teprve vychytávají mouchy, je nutné umět se osobně omezit a vždy okamžitě hledat řešení pro vzniklou situaci. Základem je mít od začátku dobrý tým, na který se můžete spolehnout. A dokázat tomu týmu předat svou vizi a zodpovědnost, aby zvládl jednat za vás.

Český výrobce müsli Mixit za uplynulý rok utržil rekordních čtvrt miliardy korun a jde do Maďarska

Již osm let prodává tuzemský Mixit ve svých tradičních tubusech různé druhy müsli a kaší a uplynulý fiskální...

Co vlastně znamená exponenciální růst? Když najímáte desítky lidí každý měsíc, musí být těžké to ukočírovat.

Právě o tom, co jsem zmiňovala. Důležité je vědět, čeho chcete dosáhnout a jak má vypadat výsledek. Ten si pak rozložit v čase na menší kousky, kde už je možné definovat konkrétní kroky k plnění. A toto celé umět komunikovat do týmu, aby rozuměli cíli a věděli, co se od nich očekává. Navíc je potřeba určitá míra kreativity, protože nejste v prostředí, kde jsou daná pravidla a procesy, všechno potřebné k dosažení cíle musíte nějakým způsobem vytvořit, nastavit, sehnat.

A samozřejmě je nutné se cestou učit – všichni, ne jen vedení. V rostoucí firmě jsou role jednotlivců, podle osobních zájmů a nasazení se můžete rychle kariérně posouvat, ale to znamená také doplnit nové schopnosti, třeba jak správně řídit lidi. Je velký rozdíl v tom, být skvělý ve výkonu své role a umět předat zadání z vedení na lidi pod sebou, dohlížet na to, že postupují správně ke splnění cíle, a ještě se starat o to, aby byli jako zaměstnanci spokojení.

Na co jste v Kiwi.com lákali zaměstnance? A čím jste je motivovali? Dávali jste možnost získání podílu, jak to dnes mnoho firem dělá?

Option pool je v Kiwi relativně omezený nástroj. Na začátku táhlo lidi hlavně nadšení a možnost být součástí tohoto neuvěřitelného příběhu. Jak jsme rostli, došlo i na standardizaci platů, bonusů a rozšiřování benefitů pro zaměstnance. Z mého pohledu je v tomto ohledu velmi důležitá firemní kultura a to, jak se o své lidi staráte.

Když se ohlédnete zpět, udělala byste dnes něco jinak? Respektive jaké největší poznatky/zkušenosti jste si z Kiwi.com odnesla?

Kdybych měla k dispozici své nynější zkušenosti, kladla bych větší důraz na plánování a péči o zaměstnance. Ale je otázkou, jestli by to v té rychlosti šlo dělat jinak. Kiwi pro mě byla obrovská škola, profesně i lidsky. Jsem docela přímý člověk, tak mě zaskočilo, jak jsou někteří lidé schopni lhát a přetvařovat se. Ale i s tím se můžete naučit pracovat. Upevnila jsem si svou schopnost řešit nepředvídatelné situace a žonglovat s hodně problémy naráz. Možnost učit se nové věci je pro mě největší benefit. A v Kiwi jsem se za čtyři roky naučila tolik jako jinde možná za 20 let.

Co považujete za svůj největší kariérní úspěch? Co naopak za největší selhání?

Po celou dobu mého působení jsem se snažila, aby se firma stala samostatnou a nemusela jsem lidi vodit za ručičku nebo zasahovat do rozhodování, aby vše fungovalo. Že se mi toho během čtyř let podařilo dosáhnout považuji za obrovský úspěch. Po cestě jsem dělala spoustu chyb, ale bez toho to asi nejde – jak se říká, kdo nic nedělá, nic nepokazí. Za neúspěch bych považovala, kdybych to nezkusila.

***

O tom všem a mnoha dalších tématech bude bývalá šéfka Kiwi.com hovořit v rámci workshopu Růst strategicky, za nímž stojí známá vzdělávací iniciativa ELAI (European Leadership & Academic Institute). Dojde tak například na téma nastavení adekvátní strategie pro kontinuální růst společnosti nebo přehled aktuálních trendů v oblasti řízení týmu v době transformace firmy.

Účastníci workshopu se zároveň dozví, jak nepodlehnout přístupu „let’s keep it how it works“, ale naopak strategicky růst, jaké jsou leadership výzvy při různých rychlostech růstu a neméně důležité je i téma motivace zaměstnanců. S ním má Lucie Brešová rovněž mnoho zkušeností a poradí, jak se zaměstnanci komunikovat a jak sledovat jejich efektivitu týmu při různých úrovních rozvoje společnosti.

Čtyřhodinový workshop proběhne 4. června od 9 hodin v prostorách ELAI na Praze 1. Cena workshopu je stanovena na 6 900 Kč bez DPH. Vstupenky můžete zakoupit zde.

Už je to rok, co byla v České republice nejvýraznějším tématem vejce. Začalo se řešit, v jakých podmínkách se chovají slepice a jaká vejce vlastně tuzemské obchody prodávají. Vzhledem k mnoha záběrům, kdy slepice kladou vejce skutečně v otřesných podmínkách, a nevoli zákazníků se mnoho supermarketů a obchodních řetězců zavázalo, že ukončí prodej vajec z klecových chovů.

Iniciativy se nejvýrazněji chopily zejména potravinové e-shopy v čele s Rohlik.cz, pro které jsou podobná témata dlouhodobě vlastní, a připojily se k nim i všechny největší řetězce v zemi. Zatímco ty ale plánují zcela odstranit klecová vejce z nabídky až do roku 2025, internetové supermarkety už jednají nyní. Jako první oznámil definitivní konec vejcí z klecových chovů Košík.cz a vzápětí se k němu připojil i Rohlik.cz.

Konec trojkových vajec

Od úterý 28. května už Košík.cz, který patří do e-commerce skupiny Mall Group, nabízí pouze vejce z bio chovů, volného výběhu nebo halových chovů, tedy ta s označením 0, 1 a 2. Klecové „trojky“ už u něj nenajdete. Jde přitom o poměrně překvapivý tah, protože původní plán Košíku zněl, že vejce z klecových chovů vyřadí až v příštím roce.

„Díky vyjednávání jsme dokázali zajistit dostatek vajíček od českých chovatelů včetně lepších nákupních cen. Zbývající rozdíl v ceně jsme se rozhodli vzít na sebe, abychom neklecová vajíčka nabídli za cenu dostupnou pro každého,“ vysvětluje Tomáš Jeřábek, CEO Košík.cz, který již loni na podzim upozorňoval, že okamžitým vyřazením klecových vajec by právě mohlo dojít ke zdražení.

Obchodní parametry, ke kterým došel s dodavateli, Košík prozradit nechtěl, ale výsledkem pro zákazníka je, že 10 vajec z chovu na podestýlce jsou nyní na Košíku k dostání místo za 40 korun o 10 korun levněji. „V našich možnostech a ani cílem samozřejmě není zadotovat všechna vajíčka z neklecových chovů. Chtěli jsme pouze zajistit, aby si neklecové vejce mohl koupit i zákazník, pro kterého byla vyšší cena bariéra,“ doplnil pro CzechCrunch Tomáš Jeřábek.

Závazek skončit s prodejem vajec z klecových chovů do konce letošního roku si dal také konkurenční Rohlik.cz Tomáše Čupra, který je jedničkou mezi tuzemskými internetovými e-shopy s potravinami. Nakonec i on jedná rychleji a od 1. června vyřadí „trojkové“ vejce ze své nabídky také.

IKEA chystá rostlinnou zmrzlinu a burger. Testuje i veganskou verzi populárních masových koulí

Do obchodních domů IKEA se chodí zejména za nábytkem a bytovými doplňky, nicméně největší prodejce nábytku na...

„Při našem rychle rostoucím objemu jsme museli zainvestovat do farem, abychom byli schopni závazku dostát. Díky tomu se nám podařilo dostat dodatečné objemy tak, že již od 1. června budeme schopni prodávat pouze podestýlková vejce a vejce z volných chovů,“ prozradil pro CzechCrunch marketingový šéf Rohlik.cz Olin Novák s tím, že také jeho online supermarket nabídne jeden druh podestýlkových vajec za cenu klecových. Jde tedy o podobnou nabídku jako u Košíku.

Investice do farem i vejce ze zahraničí

Oba online supermarkety se nicméně shodují v tom, že pokrýt poptávku pouze podestýlkovými vejci je zatím velmi složité. Rohlík proto investuje do zmíněných farem v rámci My Food Centrum, v němž spolupracuje se sítí Sklizeno Petra Borkovce a RSJ Agro ze skupiny RSJ Investments Sicav, kde je například i miliardář Karel Janeček. Cílem investičního centra je podporovat menší pěstitele a odebírat od nich kvalitnější a ve výsledku i dostupnější potraviny.

S obtížnější situací v době zvýšené poptávky po vejcích, která je například o Velikonocích nebo Vánocích, počítají i v Košíku. Řešením může být i dovoz vajec ze zahraničí. „Jsme otevření jakékoli nabídce, pokud bude dávat smysl a pocházet od dodavatele, který splňuje naše nároky a respektuje naši filozofii. Využití schopných zahraničních farmářů tedy může být jedna z cest – poohlížet se chceme především na jih a západ od nás,“ dodává šéf Košíku Jeřábek.

Konec klecových vajec i ve velkých supermarketech

V následujících letech pak můžeme očekávat, že vejce z klecových chovů budou odstraňovat i velké kamenné řetězce, ale tam je i vzhledem k objemům, v jakých vejce prodávají, situace ještě složitější. K závazku učinit tak nejpozději do roku 2025 se nicméně připojili všichni velcí hráči jako Tesco, Lidl, Globus, Ahold, Kaufland, Penny Market nebo Billa.

„Prodej vajec z klecových chovů jsme připraveni ukončit nejpozději v roce 2025. Urychlení tohoto procesu závisí na našich dodavatelích, pokud tedy oni budou schopni nás plně zásobovat vejci bezklecovými, zohledníme to samozřejmě v naší nabídce,“ uvedla pro CzechCrunch tisková mluvčí Billy Dana Bratánková. A stejné plány potvrzují i další zmíněné firmy.

„Náš závazek vyřadit do roku 2025 všechna klecová vejce ze sortimentu Globusu trvá a abychom ho mohl odpovědně naplnit, spolupracujeme na něm s našimi dodavateli. Nejde totiž jen o vyřazení, ale současně i o náhradu za vejce z podestýlkových chovů. A to může být v objemu potřebném pro Globus pro dodavatele výzva,“ potvrzuje mluvčí Rita Gabrielová s tím, že Globusu se v květnu podařilo nahradit čtyři druhy klecových vajec podestýlkovými a na dalších usilovně pracuje.

Podobný stav potvrzuje i tisková mluvčí Lidlu Zuzana Holá a dodává: „Poptávka po vejcích z podestýlky, která v našich prodejnách v tuto chvíli nabízíme jako alternativu k vejcím z klecových chovů, postupně roste. Také proto se snažíme o zařazení alternativ i z dalších druhů chovů do sortimentu našich prodejen.“

Nástup elektromobility je jedním z nejvýraznějších trendů posledních let a úspěch elektrických vozidel a vozítek všeho druhu je skutečně patrný. Po celém světě nabývají na popularitě elektrické koloběžky či elektrokola a za exotické se již nedají označit ani elektromobily. Svůj vlastní elektromobil má nově v nabídce i mladoboleslavská Škoda, která byla až doposud v oblasti pohonů velmi konzervativní. Ačkoli valná většina elektromobility přichází spíše ze zahraničí, v Praze poutá pozornost také český startup Revolt se svými žlutými elektroauty. Nyní k nim navíc přidává nové elektrické motorky.

Revolt už delší čas nespočívá pouze v elektroautech, ale umožňuje také vypůjčení elektřinou poháněných motorek. „O sdílené motorky je velký zájem. Nejen proto, že urychlují průjezd Prahou v kolonách, ale i díky zážitku, který jízda na motorce přináší,“ konstatuje CEO Revoltu Pavel Kuchta. Vozový park Revoltu proto byl v posledních dnech obohacen o dalších 20 elektromotorek. Kromě sportovních motorek Super Soco TS se jedná o model TC s retro designem, který připomíná elegantní motorku z 50. let.

Maximální rychlost jízdy motorky je dle její homologační skupiny 45 km/h. Díky tomu k řízení postačí řidičský průkaz skupiny B. Jezdci či jezdkyni akorát musí být 21 a více let. Co se týče dojezdu, baterie v motorkách by měla vystačit na solidních 80 kilometrů, což na jízdu po městě postačí.

Podíváme-li se na cenovou politiku Revoltu, za minutu jízdy na elektrické motorce nyní zaplatíte 5 korun. Svezení tedy vyjde o něco levněji než jízda elektrickým autíčkem, jejíž cena zůstává na hladině 6 korun za každou započatou minutu. V ceně je zahrnuto i pojištění a uživatel nic nepřiplácí za odemčení ani parkování auta, které je povoleno v zóně zabírající celé širší centrum Prahy. Jelikož se jedná o elektromobily, mohou vozy Revolt parkovat i v modrých a fialových zónách.

Co se týče nových motorek, zajímavé je, že se na platformu dostaly díky soukromé firmě, která využila projekt „Kup motorku a vydělávej“. Jedná se o program, který umožňuje komukoli zakoupit nový stroj a propůjčit ho ke sdílení v rámci platformy. Majitel motorky tím získá pasivní příjem a rovněž slevu na využívání služeb Revolt.

Flotilu dvaceti motorek na Revolt takto vložila firma, která prodává motorky Super Soco a má tedy na úspěchu elektromobility svůj zájem. „Rozšiřovat povědomí o elektromobilitě je naším posláním. Jsme rádi, že můžeme ekologičtější cestu aktivně ukazovat dalším lidem. Tato investice má navíc velký potenciál i z finančního hlediska,“ shrnul participaci na projektu jednatel firmy Miroslav Kašpar.

Znovuzrozená klasika v elektrice. Milánská Garage Italia přetvořila ikonický Fiat 500 na elektromobil

Dnešní snaha o šetření životního prostředí a vymýšlení alternativ ke klasickým spalovacím motorům dohnala...

Elektrický carsharing Revolt dorazil do Prahy před necelým rokem a uživatelé služby se od té doby průběžně dočkaly několika novinek. Počet elektrických autíček se postupně ustálil zhruba na 20 kusech a asi nejzásadnější změnou bylo rozšíření zóny, kde je služba dostupná. Z užšího centra se Revolt postupně dostal i do Holešovic, Karlína, Žižkova, Bubenče, části Dejvic, na Vyšehrad, do Nuslí a na Smíchov.

Revolt má v záloze i další novinky a již o prázdninách se má vozový park služby rozšířit o zcela nový typ dopravního prostředku – elektroskútry. Do ulic Prahy se jich mají pustit hned desítky. Uživatelé tak budou mít k dispozici další prostředek pro rychlou a ekologickou přepravu po městě.

Největší výzvou pro Revolt je konkurence z mnoha stran. Ačkoli je Revolt svým způsobem unikátní a přímého soupeře nemá, zákazníky mu může brát třeba bikesharing Freebike od Homeportu, který má po Praze zhruba 500 elektrokol. Elektrokola chystá také největší česká bikesharingová služba Rekola a opomenout nelze koloběžkový startup Lime, který má v ulicích Prahy již tisíc elektrických koloběžek.

Osamocen pak Revolt není ani na poli carsharingu, kde auta s alternativním pohonem nabízí český carsharing Car4Way, jehož flotila obsahuje elektrický Volkswagen Golf, a také italský carsharing Anytime, který do Prahy přivezl sto hybridních Toyot Yaris. Oproti Revoltu má Anytime zatím o něco atraktivnější nabídku, protože jízdy účtuje rovněž po minutě a jeho sazba je o něco nižší. Přes den zákazník za svezení hybridní Toyotou zaplatí necelých 5 korun za minutu, v noci dokonce ještě méně.

Oproti italskému Anytimu ale Revolt nabízí o něco pestřejší vozový park, který nyní čítá i dva tucty motorek, a hlavně čistokrevné elektromobily kompaktních rozměrů, které lze zaparkovat i „na štorc“ a do skulin, kam by s běžným autem zaparkovat rozhodně nešlo.

Miliony, miliony a další miliony. Neuběhne týden, aby se neobjevila nová zpráva, že český startup nebo možná teprve jen nadějný nápad získal od nějakého investora velké peníze na svůj rozvoj. V době, kdy nejen startupový trh doslova přetéká volnými penězi, je o to složitější, trefit se takzvaně do černého a vsadit na toho správného koně. Český startup Brand Embassy tím koněm bezpochyby byl.

Vít Horký a Damián Brhel, kteří Brand Embassy v roce 2011 založili, si dnes mohou pogratulovat a nabrat síly do další kapitoly svého podnikatelského života. Po mnohamilionovém prodeji svého úspěšného podniku mezinárodnímu gigantovi zažívají startupovou pohádku, o níž sní mnoho začínajících podnikatelů, ale těch osm let byla pořádná jízda, ve které by zdaleka ne všichni obstáli.

Život startupu není jen o nabírání investic. Aby byl na konci velký úspěch, jakým může být například exit jako v případě Brand Embassy, musí do sebe zapadnout mnoho dalších faktorů. V případě Víta Horkého a Damiána Brhla toho do sebe zapadlo opravdu hodně. Byť tedy nejde jen o peníze, zásadní roli v celém příběhu hrají i investoři.

Mladým startupům pomáhají investoři nejen finančně, ale také svými zkušenostmi. Globální byznys by bez nich často šel postavit jen stěží a svůj podíl na úspěchu Brand Embassy mají i na Kavčích horách, kde sídlí tuzemská investiční skupina Rockaway Jakub Havrlanta. Když se v jejích prosklených kancelářích ohlížíme za jízdou s Brand Embassy, Dušan Zábrodský vzpomíná, jak se potkali s Vítem s Damiánem poprvé.

Investice na ksicht

„Byla to jedna z našich prvních investic, když jsme s nimi v Rockaway začínali. Tehdy to byla investice čistě tzv. na ksicht, jak to u seedů obvykle bývá. Oba zakladatelé nás okamžitě zaujali a nakonec se naše sázka na ně ukázala jako velmi dobré rozhodnutí,“ usmívá se Dušan Zábrodský, investiční partner v Rockaway, kde dnes mají i další nadějná želízka, jako je Productboard či albánská Gjirafa.

Reálná investice od Rockaway do Brand Embassy přišla v roce 2014, ale pro začátek příběhu musíme jít ještě o něco dál do minulosti. Brand Embassy pod taktovkou Víta Horkého a Damiána Brhla vzešlo už v roce 2011 z vůbec prvního ročníku smíchovského akcelerátoru StartupYard a brzy začalo přitahovat zájem. Oblast zákaznické péče sice na první pohled nezní úplně atraktivně, na druhou stranu ji všichni potřebují. Zákazníci se budou pořád na něco ptát a firmy jim potřebují odpovídat.

Jakub Havrlant tak začal s mladými podnikateli koketovat ještě v době, kdy šéfoval tuzemské Allegro Group. Když pak založil vlastní investiční skupinu Rockaway, bylo právě Brand Embassy prvním projektem, který oficiálně podpořil. Kolem roku 2014 se se svým záměrem potkal ještě s jiným investorem Ondřejem Frycem, který měl tehdy fond Spread Capital (dnes Reflex Capital), a společně do firmy vložili první 1 milion dolarů.

Dnes již oba fondy a mnoho dalších investorů ví, že udělali dobře. A přestože o své investici museli být přesvědčení od začátku, protože jinak by ji ani neudělali, jistotu nikdy nemáte. Ani cesta Brand Embassy až k prodeji korporaci NICE obchodované na izraelské a americké burze se neobešla bez překážek. První významná investice od Rockaway a Reflex Capital nicméně pomohla nakopnout zahraniční expanzi startupu, která byla pro jeho budoucnost naprosto klíčová. Důležité navíc byly i zkušenosti a know-how, kterých mladé firmy nikdy nemají dost.

Jakub Nešetřil opouští Oracle. V neziskovce Česko.Digital chce s ajťáky vylepšovat státní správu a její služby

Už téměř před dvěma a půl lety se z českého startupového rybníku vynořil významný obchod s mezinárodním...

„Ze začátku byla naše role v Brand Embassy hodně aktivní. Já měl zkušenosti z AVG, kde jsem měl mimo jiné na starosti i zákaznickou podporu, takže jsme se hodně bavili o tom, co by měl takový produkt dělat, jak na něj koukají velké korporace a jaké jsou jejich potřeby,“ vzpomíná Dušan Zábrodský na první měsíce, které s Vítem Horkým a Damiánem Brhlem strávili na pilování jejich hlavního produktu.

Velký byznys bolí

Samotný produkt se sice během let významně proměnil, ale klíčová byla celková vize a podle toho nastavená strategie, ze které Brand Embassy nikdy neuhnulo. „Přemýšleli tak, že je důležité být tam, kde zákazník dnes už přirozeně je. Před pěti lety ještě nebylo vůbec tak samozřejmé jako dnes, že s firmou komunikujeme přes Messenger nebo WhatsApp, protože to je pro nás přirozené. A už vůbec to neplatilo o telekomunikačních firmách,“ připomíná Zábrodský.

Právě na těch největších nadnárodních korporacích z oborů telco nebo bankovnictví, se rozhodl Vít Horký svůj byznys postavit a přestože začátky nebyly vůbec jednoduché, vytrval. Neustále telekomunikační hráče, kteří měli klasické kontaktní centrum, kam lidé pořád z 95 % hlavně volali, edukoval a vysvětloval jim, proč by měli změnit svou filozofii a přístup k zákazníkům. Když začal růst Facebook a lidé na něj psali firmám stížnosti, byl ve firmách Vítek zase a tentokrát již jeho nástroj řešil reálné problémy, na což manažeři slyšeli.

Dnes dokáží firmy díky Brand Embassy jednoduše odbavit zákazníky všude, kde se mohou nacházet. Ať už jde o e-maily, textové zprávy, Messenger, WhatsApp, LinkedIn nebo prakticky jakýkoliv další komunikační kanál. Právě to, kolik kanálů dokáže Brand Embassy obsloužit, udělalo produkt unikátní a zajistilo mu konkurenční výhodu proti jiným řešením. I tak ale ještě nemusíte mít vyhráno, protože jednání s těmi největšími korporacemi obvykle trvá. Vít Horký byl však jako CEO odhodlán vydržet.

Nejprve se po dlouhých vyjednáváních, které by pravděpodobně mnoho jiných lidí vzdalo, prosadil u všech českých operátorů a postupně pronikal do jejich sesterských společností v jiných zemích. To byl základ pro klíčový mezinárodní rozvoj. „Když děláte nějaký obchod třeba tři čtvrtě roku a netušíte, jestli to nakonec vůbec dopadne, hodně to bolí. Kluci ale dokázali vytěžit maximum ze svých referencí, které se jim podařilo vytvořit v rámci České republiky, a postupovali do světa,“ popisuje Zábrodský.

Příkladná spolupráce zakladatelů

Vedle peněz a produktu jsou při takových jednáních – a aby vám k nim vůbec někdo otevřel dveře – potřeba také kontakty. Proto se spoluzakladatelé Brand Embassy nespokojili jen s dvojicí větších investorů, ale chodili dál po trhu a hledali angel investory, kteří pochopí jejich vizi, přihodí nějaké peníze a zároveň je dostanou k těm, jež takový produkt potřebují. Investorskou hantýrkou se tomu říká smart money, neboli peníze s přidanou hodnotou.

I tady se projevila velká vytrvalost a odhodlání Víta Horkého a Damiána Brhla, kteří nakonec dokázali za osm let nahromadit v investicích celkem 7 milionů dolarů, tedy zhruba 160 milionů korun. Další peníze přihodili i Rockaway a Reflex, ale také právě několik desítek menších investorů a začínající investiční fond Startec Ventures, kteří Brand Embassy otevřeli zmíněné dveře ke globálnímu byznysu. Horký s Brhlem měli od začátku jasno, že chtějí svůj produkt stavět pro celý svět. V jejich segmentu ostatně ani nedávalo smysl hrát si jen na lokálním písečku, to by nikam nevedlo. Jedna věc je ale mít takové ambice a druhá je naplnit.

„Dnes je opravdu těžké postavit tým, který umí dělat globální byznys, obzvlášť když jednáte s globálními korporacemi, kde se žádný neprofesionalismus neakceptuje. Proto v Brand Embassy potřebovali najímat špičkové lidi, což se jim dařilo,“ zmiňuje další faktory úspěchu Martin Konop, který od svého loňského příchodu do Rockaway na nadějný český startup rovněž dohlížel a nakonec se podílel i na strategii samotného exitu.

„U Vítka je navíc klíčové, že je skvělý v angličtině a dokáže doopravdy velmi profesionálně vystupovat. Je to ostatně další z důvodů, proč uspěli a proč se jim podařilo korporace přesvědčit o svém produktu,“ doplňuje Zábrodský s tím, že oba zakladatelé se po celou dobu velmi dobře doplňovali, což se může zdát jako samozřejmost, jenže plno startupů na tom může pohořet.

Zatímco některé startupy mají v čele vizionáře, který už ale nedokáže své nápady přetavit do praxe, jiné zase řídí člověk s velkým smyslem pro detail, ale nedokáže se prodat. V případě Brand Embassy se tyto dva články potkaly. „Vítek byl vizionář a stratég, který dokázal svůj nápad, ať už partnerům, zaměstnancům nebo investorům, prodat, a Damián byl tím, kdo všechny detaily pospojoval v efektivní a funkční celek,“ odhaluje příkladnou spolupráci zakladatelů Martin Konop.

Život startupu není jen procházka růžovým sadem

Jejich síla se ukázala i ve chvíli, kdy došlo v životě startupu na nejhorší. Zhruba před rokem a půl došlo k zásadnímu rozhodnutí – je čas začít řešit profitabilitu. Brand Embassy sice bylo díky svému CEO vysoce efektivní v nabírání nových peněz, ale nešlo to tak dělat donekonečna. Začala se tak řešit opatření, která už nejeden startup v různých fázích rozložila. Ani tady ale ovšem Horký s Brhlem nezaváhali, i přes bolestivá rozhodnutí osekali náklady a investoři v čele s Rockaway a Reflexem, kteří v náročných rozhodnutích pomáhali, už tušili, že se dostali na správnou cestu.

Tehdy ještě na stole žádná konkrétní nabídka pro odkup neležela, ostatně samotné Brand Embassy se aktivně prodat na trhu nesnažilo, ale tím, že si dlouhodobě budovali dobré vztahy s velkými hráči i největšími partnery, se o nich zkrátka vědělo. Jak potvrzuje Dušan Zábrodský z Rockaway, v podobných enterprise softwarech je tendence se spojovat do větších celků, které v sobě integrují další a další funkce, zcela běžná. Proto není akvizice Brand Embassy příliš překvapivá.

„Vzhledem k tomu, že firma měla globální přesah, zájemců bylo víc. Různé příležitosti a pobídky, které do Brand Embassy postupně přicházely, nebyly pouze od NICE, ale od více podobně velkých hráčů,“ poodhaluje Martin Konop pozadí velké transakce, jejíž výši nikdo ze zúčastněných stran nechce komentovat a CzechCrunch ji odhaduje na desítky milionů dolarů.

Volba nakonec padla na izraelský NICE, kde bude tým Brand Embassy dále rozvíjet svůj produkt, ale bude s ním moci rázem oslovit mnohem více klientů. Cloudová divize NICE s názvem CXone, jejíž součástí se Brand Embassy stává, je nejrychleji rostoucí částí firmy, jejíž hodnota na akciovém trhu atakuje 9 miliard dolarů a funguje ve 25 tisících firem po celém světě.

Právě fakt, že Brand Embassy již mělo zkušenosti s globálním byznysem, jeho řešení používaly ty skutečně největší firmy na trhu a byly s ním spokojené, přilákalo zájem izraelské korporace, která je obchodovaná na burzách v Tel Avivu i New Yorku. Mít skvělý produkt, jakkoliv unikátní, totiž – jak již bylo nastíněno – nestačí. To už je vlastně spíše samozřejmost, když chcete prorazit. Druhá klíčová věc je, aby ho někdo začal používat.

Bez zákazníků se není o čem bavit

„Důležitá je zákaznická báze, která definuje velikost byznysu i jeho valuaci. Můžete mít skvělý produkt a možná vás i někdo koupí, ale když nebudete mít klienty, zapomeňte, že za to dostanete hodně peněz,“ upozorňuje Dušan Zábrodský s tím, že skutečnou hodnotu tvoří dobrý produkt spolu s podepsanými kontrakty. V Rockaway – a nejen tam – často slýchají, že má někdo nejlepší produkt na trhu, o hodně lepší než konkurence, ale to automaticky neznamená jackpot.

„Takových startupů vidíme hodně, jenže dokázaly svůj produkt prodat? Mají stejný počet zákazníků? Občas u founderů z trhu vidíme jistou míru arogance – sice tvrdí, že mají nejlepší produkt, ale přitom ho nedokázali prodat. A možná je to pravda, že jsou skutečně lepší. Jenže když konkurenční řešení používá stokrát více zákazníků, není se o čem bavit,“ dodává Zábrodský.

S výslednou hodnotou exitu v případě Brand Embassy jsou nicméně v Rockaway spokojeni. Jejich investice se zpětinásobila a podobný bonus si odnáší také Reflex Capital v čele s Ondřejem Frycem, který se o vlastním pohledu na jízdu s Brand Embassy rozepsal na svém blogu. Stejně jako on nyní přesouvá pozornost na další startupy, ani pro Rockaway nic nekončí. Portfolio je široké a Martin Konop hlásí, že podobné úspěchy bude chtít jeho firma ještě několikrát zopakovat.

„Od začátku v Rockaway hledáme technologické firmy, které zohledňují lokální know-how, ale zároveň jde o tzv. lokální šampiony, které aspirují na globální úspěch. Když se ohlédneme na cestu s Brand Embassy, je to investice, která zcela naplnila naše očekávání a exit je jejím úspěšným vyvrcholením,“ uzavírá Martin Konop. Productboard, Gjirafa, Storyous, Manifesto – především o těchto startupech bychom měli v souvislosti s Rockaway v budoucnu slyšet, a tuzemská investiční skupina věří, že se i s nimi podaří uspět podobně jako s Brand Embassy.

Původně se měli čeští uživatelé dočkat až za několik týdnů, ale britský fintechový startup Revolut nakonec dlouho očekávanou novinku v podobě Apple Pay i na našem trhu spouští již dnes. Při včerejším spuštění ve Francii a Velké Británii, které byly prvními zeměmi, kam Revolut s jablečnou platební službou dorazil, totiž došlo k chybě, díky níž si Apple Pay aktivovalo i mnoho uživatelů v Česku.

Britský startup, který za čtyři roky na trhu nabral na investicích přes 330 milionů dolarů a jeho hodnota vyletěla na 1,7 miliardy dolarů, se nakonec rozhodl, že spuštění Apple Pay v České republice urychlí, aby nedocházelo k nedorozuměním, proč někteří uživatelé kartu do iPhonu nebo Apple Watch již nahrát mohou a někteří ještě stále ne.

„Apple Pay je tady. Čekání je u konce a my vám s potěšením oznamujeme, že nyní můžete používat svou kartu Revolut s Apple Pay,“ oznámila dnes českým uživatelům mobilní aplikace Revolut, která je středobodem celé služby. Majitelé iPhonů již navíc nyní nebudou k placení potřebovat ani fyzickou platební kartu, kterou si lze snadno nahrát právě do Apple Pay a následně platit u bezkontaktního terminálu iPhonem nebo hodinkami Apple Watch.

Pro placení navíc ani fyzickou kartu mít nepotřebujete. Revolut umožňuje založit také bezplatnou virtuální kartu, kterou lze pro Apple Pay využít také. V seznamu karet v mobilní aplikaci je nově pod každou z nich tlačítko Přidat do Apple Wallet, se kterou je proces velmi snadný. Apple Pay v Česku od února, kdy k nám služba oficiálně dorazila, využívá již pár stovek tisíc lidí a čísla stále rostou.

Šestice českých bank, které Apple Pay od začátku podporují, hlásí, že uživatelé mají o jablečnou platební službu zájem. Jen v Monetě zaplatili zákazníci za první tři měsíce přes Apple Pay více než 363 milionů korun a u větších bank už objem transakcí dokonce překročil miliardu korun.

Facebook chce za rok spustit vlastní kryptoměnu. Na vývoj GlobalCoinu má získat miliardu dolarů

Už několik let se spekuluje o tom, že Facebook chystá svou vlastní kryptoměnu, která by měla sloužit jak pro...

Úspěch s Apple Pay slaví také české Twisto, které je na tuzemském trhu jedním z hlavních konkurentů Revolutu. Nové uživatelé získávalo jednak z bank, které zatím Apple Pay nepodporují, a pak právě i z Revolutu. Bude tedy nyní zajímavé sledovat, jak se bude souboj Twista a Revolutu vyvíjet, když již obě služby nabízejí Apple Pay.

Revolut navíc oslovuje i uživatele s Androidem, když podporuje Google Pay a nově ho rozšiřuje i pro karty Visa, jelikož dosud uměl pouze Mastercard. Twisto již na integraci platební služby pro Android pracuje také, ale zatím není jasné, kdy ji bude mít hotovou. Obě služby aktuálně mají shodně kolem 60 tisíc uživatelů, přičemž v Twistu platí s Apple Pay přes 10 tisíc klientů.

Na tuzemském trhu s alternativní stravou začíná být velmi rušno. Před rokem na něj dorazil startup Pokeat s přírodním jídlem na cesty ve formě pyré a začíná nabírat na obrátkách. Jeho přesnídávku do kapsy si oblíbilo už několik tisíc zákazníků a český startup, vedený Michalem Kočí a profesionálním cyklistou Petrem Vakočem, už vymýšlí další produkty.

Pokeat je 100% přírodní jídlo ve formě pyré, jehož základ tvoří chia a lněný lej, čirok, pohanka, ovoce a tři druhy proteinů a minerálů. Dle tvůrců neobsahuje žádný přidaný cukr, lepek ani GMO a má vysoký obsah proteinů, vlákniny a omega 3. Soustředí se tedy na nejdůležitější složky stravy a hodí se kdykoliv a kdekoliv, kde nemáte zrovna čas něco připravovat a potřebujete se zdravě najíst.

„Oba jsme řešili problém, že sehnat zdravé jídlo bývá často značně komplikované a někdy prakticky nemožné. Já měl komplikace zejména na cestách, kterých absolvuji nespočet, Michal zase během pracovního nasazení,” vysvětluje Petr Vakoč, jenž se spojil s Michalem Kočím, aby společně vymysleli produkt, který vyřeší jejich častý problém.

Vznikl tak startup Pokeat, který nyní slaví první rok na trhu a úspěšně roste. Zatímco Michal Kočí se svými zkušenostmi ze světa e-commerce a financí projekt řídí jako CEO, Petr Vakoč, který na kole závodil i na Tour de France a olympiádě, se společně s výživovou specialistkou stará o samotný produkt a jeho složení.

Online supermarkety Košík.cz a Rohlik.cz končí s prodejem klecových vajec

Už je to rok, co byla v České republice nejvýraznějším tématem vejce. Začalo se řešit, v jakých podmínkách se...

„Po roce na trhu, kdy jsme prodávali Pokeat výhradně přes svůj e-shop, máme kolem 5 tisíc zákazníků. Měsíčně utržíme zhruba půl milionu korun a vše investujeme zpět do vývoje, přičemž se nám daří držet černá nula,“ říká pro CzechCrunch Michal Kočí, spoluzakladatel Pokeat. V průběhu léta chce startup přijít s dalšími novinkami a rozšířit svůj sortiment vedle současného pyré také o další doplňky stravy.

Až dosud probíhal prodej Pokeat takřka výhradně přes vlastní e-shop a jeho jídlo mělo v nabídce ještě několik malých cyklistických obchodů. Kočí s Vakočem však chtějí oslovit mnohem širší publikum, a proto se nyní Pokeat objeví také na Alze. Trvanlivé jídlo ve formě gelu je nabízeno ve čtyřech příchutích (jablko, skořice / limeta, citron / rybíz / višeň, kakao) a jedno balení vyjde na 69 korun.

Pokeat si zakládá na tom, že většina surovin pochází z České republiky a výroba probíhá výhradně v tuzemsku. Jakmile se ale startupu podaří rozšířit svůj sortiment, chce prorazit i v zahraničí. Ve druhé polovině letošního roku se má Pokeat objevit také na Slovensku a v Maďarsku.

Svůj první rok na českém trhu považují autoři Pokeat za úspěšný, i proto, že tu panuje vysoká konkurence. Alternativní nápoje nebo stravu prodává také Mana, Saturo či Anapur. „Je skvělé, že se nám v silné konkurenci podařilo uspět i bez velkých investic do marketingu. Svědčí to o kvalitě našeho produktu a potvrzují to prodejní čísla,“ dodává Michal Kočí a věří, že spolupráce s Alzou jeho produkty dostane k dalším zákazníkům.

Města jsou zahlcená auty, čímž trpí prakticky všichni jejich obyvatelé. Je navíc zřejmé, že valná většina aut není využita naplno a automobilová doprava po městě je neefektivní. Svůj díl viny na přeplněných ulicích nesou i služby přepravující pasažéry či zboží a lidé z oboru proto hledají cesty, jak efektivitu a vytíženost aut zvýšit.

Zajímavou případovou studii, která ukazuje, jak může sdílení dat a jejich správné pochopení vést ke zvyšování efektivity při pohybu po městě, spolu minulý týden v budově pražského Centra architektury a městského plánování (CAMP) odprezentovali šéf přepravní aplikace Liftago Ondřej Krátký a Tomáš Havryluk z největšího českého e-shopu Alza.cz. Data obou firem ukázala, že kdyby byla lépe využívána auta, která již jsou na silnici a jedou konkrétní trasu, městu by se mohlo značně ulevit. Trasy taxikářů a kurýrů se totiž mnohdy shodují.

Potenciál v kombinaci přepravy lidí i zboží

Hlavní slovo měl Ondřej Krátký, který stojí v čele platformy Liftago, jež funguje podobně jako třeba Uber či Bolt a sdružuje licencované taxikáře. Podobně jako mnoho dalších oborů, i taxikářské řemeslo má přes den různé výkyvy a řidiči nejsou po celý den vytíženi rovnoměrně. Stejně tak není vždy plně obsazen jejich vůz a ve světě se tedy již různě experimentuje s různými formami utilizace vozů a řidičů přepravních služeb.

Může jít o tzv. carpooling, kdy stejnou cestu sdílí více pasažérů a o jízdné se tedy podělí, nebo o delivery pooling, kdy je volná kapacita vozu využita pro převoz zásilky, což opět zlevní přepravu jak pro pasažéra, tak pro adresáta zboží. Není to ale tak, že by balík a pasažér museli nutně jet spolu. Taxikáři se mohou rozhodnout si přivydělat rozvozem zboží také v momentech, kdy je poptávka ze strany lidí nízká a řidič by tak zbytečně čekal na zákazníka.

Ať tak či onak, Liftago v kombinaci přepravy lidí a zboží vidí potenciál a postupně přichází s aktivitami, které to dokládají. Již v březnu firma oznámila spolupráci se Zásilkovnou, v rámci které řidiči Liftaga přivezou balík z e-shopu až k zákazníkovi do 90 minut. Liftago má navíc zájem o mnohem širší spolupráci na poli městské logistiky. Ve spolupráci s Alzou a Institutem plánování a rozvoje hl. m. Prahy (IPR) nechalo zpracovat data o pohybu řidičů Liftaga v průběhu dne a data Alzy o místech doručení zásilek po Praze, aby se mohlo zkoumat, kde možná spolupráce dává smysl.

Taxikáři i kurýři jezdí stejným směrem

Efektní vizualizace IPR vycházející z první sady nasdílených přepravních a logistických dat ukázaly, že volné kapacity řidičů Liftaga mimo „špičku“ se kryjí s poptávkou Alzy pro doručování zásilek. V době dopravní špičky navíc mohou taxikáři stejným směrem odvézt zásilky i pasažéry naráz. Pokud by firmy na základě data lépe spolupracovaly a auta by se díky tomu pohybovala efektivněji, městu by se dle Ondřeje Krátkého výrazně ulevilo.

Žluté nástupní body ukazují hustotu taxikářské sítě Liftaga. Modrá barva značí oblast 5-minutové dostupnosti taxíku pro rozvoz zásilek z pobočky Alza.cz v Holešovicích.

„V současnosti je situace taková, že jak e-commerce, tak samotné taxislužby kvůli nárůstu byznysu přidávají do ulic víc a víc aut, která nejsou po celou dobu plně vytížená. Spolupráce se Zásilkovnou nám umožnila vytvořit API pro zásilky, přes které může kapacitu taxikářů využívat jakýkoliv e-commerce hráč ve všech městech, kde Liftago působí,“ popisuje konkrétní kroky Liftaga v této oblasti Ondřej Krátký.

„Právě analýza poptávky Liftaga a Alzy totiž naznačuje, že taxikáři naší platformy mohou odbavit velkou část zásilek e-commerce nebo zredukovat potřebné množství kurýrů v ulicích,“ vysvětluje Krátký a dodává, že v dopravně nejzatíženějších částech města až v 85 % případů zároveň jede stejným směrem taxikář Liftaga i kurýr s balíčkem Alzy.

Jak už to ale u dobrého byznysového nápadu bývá, koncept, který kombinuje přepravu lidí a zásilek, čímž lépe vytěžuje taxikáře, není výhrou jen pro životní prostředí a dopravu ve městě. Jedná se také o dobrou obchodní příležitost pro samotné taxikáře i provozovatele platformy, který má z každé jízdy a doručení provizi. Vydělá ale také zákazník.

Taxikáři ve službách e-shopů totiž otevírají možnosti pro rozvoz i v časech, kdy e-commerce standardně zásilky nerozváží, tedy například o víkendech či v pozdních večerních hodinách. Síla trhu zde navíc může sama o sobě optimalizovat vytížení řidičů. V hlušších místech, kdy nejsou taxíky příliš využívány, mohou e-shopy promovat rozvozová okna, která taxislužbu vytíží právě ve „hluchých“ časech, a tím stáhnout komerční přepravu zboží do časů mimo dopravní špičky.

Sdílení dat pomáhá rozvoji města

Prezentace v Centru architektury a městského plánování ale nebyla jen o jedné konkrétní spolupráci komerčních subjektů, které se rozhodly zužitkovat data, jež shromažďují. Vystoupení mělo za cíl především ukázat, že data jsou mocným nástrojem, který může v rukou správných lidí výrazně zvyšovat efektivitu, vytvářet obchodní příležitosti a pomoci městu i všem jeho obyvatelům, kteří v něm žijí a denně se jím pohybují

To potvrzuje i primátor Prahy Zdeněk Hřib, který do CAMPu rovněž dorazil. „Při provozu města vznikají data, která je možné anonymizovaně využívat ke zlepšení situace, v tomto případě té dopravní. Sdílení dat jednoznačně podporuji, je podstatou moderních chytrých měst,“ komentoval Hřib prezentované výsledky.

Michal Menšík z DoDo: Nazahlcujme města dalšími auty. Budoucnost městské logistiky je v dokonalém plánování

Udržitelnost, chytré plánování, autonomní technologie, i to jsou spojení, které v souvislosti s chytrými městy...

Firmy mohou svá data sdílet s IPR a přispívat tak k rozvoji města v různých oblastech. Ochota firem data sdílet se ale liší a velmi závisí na jejich chuti, potřebě nebo motivaci s Prahou či IPR spolupracovat. „Liftago je jednou z nejaktivnějších firem, co se týče zájmu o datové sdílení, častěji se setkáváme se snahou firem data nabízet komerčně. Obecně se ale situace mění a možností přibývá,“ komentuje Jiří Čtyroký, ředitel Sekce prostorových informací IPR.

Nastavení firem v tomto směru se tedy snad mění a město by postupem času mohlo získávat více užitečných dat. Dokazuje to i právě datový příspěvek Alzy a komentář Tomáš Havryluka, místopředsedy jejího představenstva. „První reakce jednotlivců i firem ke sdílení dat je opatrná. Člověk vždy přemýšlí, než je dá z ruky, ale hodnota, kterou lze vytěžit, je mnohem větší.“

Hodnotu dat potvrzuje i Jiří Čtyroký z IPR: „Pro IPR jsou tato data zajímavá hlavně pro analýzy pro územní a dopravní plánování, umožní nám totiž vidět chování v území z jiných úhlů a pomůže nám to vysvětlit některé fenomény, které jinak spíše tušíme, nebo o nich ani nevíme. Současně nám to může pomoci najít nové způsoby řešení. Nová data jsou samozřejmě vždy jen doplňkem, ale mnohdy velmi zajímavým.“

Přesto, že data soukromých společností mohou mít pro město velký význam a posouvat ho kupředu, Jiří Čtyroký není zastáncem myšlenky, aby bylo sdílení povinné. „Myšlenka povinného sdílení dat není dle mého názoru správná cesta, zejména ne ve vztahu k soukromým firmám. Potenciál sdílení musí být založen na pozitivní motivaci vzájemné výhodnosti. Firmy mohou z principu sdílet jen taková data, jejichž uvolnění je nepoškodí. U veřejných subjektů je to trochu jiná otázka, ale jsem přesvědčen, že ani tady není produktivní sdílet všechno, co má podobu dat,“ doplňuje Čtyřoký.

Cyklostezky, stojany či krátkodobá stání pro kurýry

A kde mohou data pomoci? V rámci diskuze s primátorem Prahy Zdeňkem Hřibem a náměstkem pro dopravu Adamem Scheinherrem zaznělo, že data nově sdílí například společnost Lime, která v Praze funguje od loňského roku. Provozovatelé sdílených koloběžek či kol totiž mohou sdílením anonymizovaných dat o pohybu svých uživatelů přispět k podloženému budování infrastruktury pro cyklisty a speciálních stojanů či parkovišť na těch nejvhodnějších místech. O údaje o pohybu svých kol se v minulosti podělila i největší česká bikesharingová společnost Rekola.

Data s IPR sdílí rovněž logistické společnosti jako například DoDo. „Institutu plánování a rozvoje jsme poskytli data o pohybu našich kurýrů, která mohou být dobře využita při budování dopravní infrastruktury. Městské logistice může výrazně pomoci například budování krátkodobých stání pro vyložení zásilky a díky datům, jako jsou ta od nás, může město tato místa budovat skutečně tam, kde jsou nejvíc potřeba,“ popisuje Michal Menšík, CEO startupu DoDo, který se právě na efektivní městskou logistiku zaměřuje.

Jak bylo patrné z příspěvků všech zúčastněných v CAMPu, data mají velkou sílu. Skvělou zprávou navíc je, že město má své odborníky, kteří jsou data soukromých společností schopni využít a interpretovat. To pro hlavní město znamená slušnou vyhlídku, že se infrastruktura bude vyvíjet skutečně účelně a na základě podkladů, které by město v takto komplexní podobě nemělo samo o sobě nikdy šanci získat.

Tuzemští vývojáři počítačových a mobilních her mají ve světě dlouhodobě velmi dobré jméno. Ostatně hry jako Mafia, ArmA, Operace Flashpoint nebo z těch novějších například Samorost, Space Engineers, Kingdoms Come: Deliverance či VR hit BeatSaber se ve světě mezi hráči těší velké oblibě.

Nově o sobě chce dát více vědět i české nezávislé herní studio Trickster Arts, které před necelými třemi lety zabodovalo u hráčů se svým mobilním titulem Hackers ze světa počítačů a hackingu. Ten si do dnešního dne stáhlo přes 8 milionů uživatelů z celého světa a objevil se v předních sekcích obchodů App Store a Google Play.

Akční RPG s vlastním level editorem

Právě proto dvoučlenný tým z Prahy nyní představil nový, ambicioznější titul, který tentokrát bude cílit na fanoušky her na hrdiny. Novinka s názvem MONOLISK je fantasy akční RPG, ve kterém je cílem hráčů procházet jednotlivými dungeony, takzvané Shardy, a sbírat karty s novým vybavením, příšerami nebo prostředím. Ty lze následně použít pro vylepšení jedné z 5 postav nebo na stavbu nových dungeonů pro ostatní hráče, kteří se nově vytvořené úrovně mohou snažit pokořit.

„MONOLISK je svět roztrhaný na kusy a hráči mají příležitost jej znovu vystavět a naplnit vlastními příběhy,“ říká designér hry Matouš Ježek. Podstatou nového titulu by však dle tvůrců neměla být snaha vytvořit co nejsložitější herní úroveň, nýbrž místo, ve kterém se sejdou přátelé a společně se budou u svých výtvorů bavit.

Známé vývojářské studio představilo unikátní herní konzoli. Má analogovou kliku a vejde se do kapsy

Herní trh je dlouhá léta prostředím, ve kterém můžeme s určitou pravidelností očekávat ty nejodvážnější...

Ostatně i proto tuzemské studio prezentuje MONOLISK spíše jako sociální platformu, ve které mohou hráči kolaborativní formou komentovat a překonávat výtvory svých přátel. K tomu aby se tento plán uskutečnil, má české studio Trickster Arts prozatím nakročeno slušně. V současnosti mají totiž hráči k dispozici zhruba 300 variabilních herních karet a jejich počet se neustále rozrůstá.

Hra je navíc v základní verzi zdarma a vydělává až na možnosti dokoupit dodatečné herní karty. Tvůrci však dodávají, že na rozdíl od spousty jiných mikrotransakčních her je možné kartičky získat i standardním hraním. MONOLISK momentálně prochází otevřenou beta verzí a k dispozici je pro platformy iOS a Android. Plná verze by měla být k dispozici na podzim tohoto roku.